Vladimír Just: Magická Praha prodejná
Hrozně rád cestuji, a to nejradši vlakem. Tam jsem toho v poslední době nejvíc přečetl - a píšu v něm i tuhle úvahu.
Méně rád cestuji autem – jenom když je to opravdu nutné. Ale vůbec nejmíň rád cestuji letadlem. Tomu se chci po zbytek života vyhnout úplně. Když pominu ekologickou stopu, kdy za jediný let zaznamenám prý větší zářez, než jaký jsem za celý život napáchal svým autem, tak mě odpuzuje už jen ten stresující megacirkus, v nějž letecká doprava zdegenerovala. Čas, který ušetřím rychlostí letu, ztratím mnohahodinovými ponižujícími procedurami v odletových halách. Chápu, že kvůli bezpečnosti je to nutné, ale nechápu, proč u toho mám asistovat.
Jelikož sám rád poznávám cizí města s kulturní pamětí, docela chápu ty davy turistů, co navštěvují Prahu. Dřív jsem se z toho přívalu radoval. Ty statisíce Kafkychtivých, Haškachtivých, Havlachtivých zájemců o mé rodné město mi tak trochu lichotily, jako bych měl na tom sám nějakou zásluhu.
Jenomže pak přišel zlom, zhruba před rokem a půl se pod mým oknem ve ztichlé staroměstské ulici vždy ve tři čtvrtě na jednu v noci odehrává přízračný rituál, a to pravidelně (dnes už si podle něj můžu řídit hodinky). Kde se vzalo, tu se vzalo, začne mou ulicí pochodovat – opravuji: potácet se - zprvu dvacetihlavé, později sto, dvěstě i vícehlavé stádo opilých, anglicky či německy mluvících - opravuji: anglicky či německy řvoucích a skřehotajících puberťáků.
O víkendech prochází ztichlým centrem toto zalkoholizované stádo i několikrát za noc. Stádo zdivočelé, leč pozor – stádo někým organizované, vedené třemi až čtyřmi pasáky s červenými dresy se znaky hlavního města na zádech. Stádo je vedeno směr Karlovy lázně, kde probíhá celou noc obří diskotéka. Pro netančící mládež svítí od letoška červeně nově v ústrety alternativa - čerstvě otevřený bordel.
Po chvíli vidím tytéž pasáky, jak se vrací pro novou várku dobytka. Na první pohled je jasné, že tohle stádo nepřivedla do Prahy touha poznat zblízka Kafku, Dietzenhoffera nebo Mozarta, nýbrž levné pivo. Říká se jim proto pivní průvody. Když zavřou hospody v noci, pokračuje se v organizované pařbě na diskotéce. Protesty obyvatel jsou marné.
Píšu si pravidelně se zastupiteli – prý o tom vědí, a chystají kulaté diskusní stoly. Volal jsem na policii, Bartolomějskou mám hned za rohem. A hlásil, že se tu porušuje noc co noc hned několik paragrafů a zákonů! Marně. Nemají lidi. Ani kapacity. Jednotlivého výtržníka prý ještě zpacifikují, ale co má dělat chudák příslušník proti stohlavému davu?
Zkrátka: policie jako řemen! Jestli ještě není někomu dnes nad slunce jasné, co umí neviditelná - ale slyšitelná - ruka trhu, nechť se projde noční Prahou v okolí Karlových lázní. A tak si zpívám s dávným Vladimírem Mertou: tohles chtěla, Praho magická, děvko prodejná?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.