Vladimír Just: O mediální devastaci debat

Demokracie
Demokracie

Nedávno mě v rádiu zaujal výrok bývalého ministra, dnes už jen občana a uznávaného odborníka.

Vidíte paní redaktorko, pravil ten muž, kdybych zůstal v politice, na vaši otázku jak hodnotím práci svého nástupce, bych jako nominant opoziční strany musel odpovědět negativně. Takto vám můžu s klidným svědomím říci, že současný ministr, ač je ideově úplně jinde než já, si vede zatím dobře, ne-li skvěle. Myslím, že ve svobodě této odpovědi je jádro pudla celé naší mediální a společenské mizérie.

Vladimír Just: Vzpomínka na normalizaci

Miroslav Horníček

Je tomu jedenatřicet let, co jsem publikoval v časopise Scéna esej s názvem „Justa točit tak...“, který vycházel z čerstvých zkušenosti s cenzurou v tehdejší televizi.

Obávám se totiž, že většina debatérů v našich médiích se nachází jen v té prvé, nesvobodné situaci: nepřichází do médií v otevřené debatě hledat jádra různých pudlů. Ti činovníci – a točí se jich na obrazovce asi tucet jak apoštolů na orloji – tam chodí  hlavně proto, aby byli příště zvoleni. Nehledají pravdu, hledají preference. Oni, i jejich partaj, která je za tím účelem opásala připravenou píárovou municí. A oni pak skutečně – podle zákonů reklamy na prací prášky – zvoleni jsou. Kruh se uzavře a nechuť jít k volbám trvá.

Platí-li Masarykova definice, že demokracie je diskuse, pak podle úrovně veřejné debaty to s naší demokracií vypadá bledě. Žijeme v imitované demokracii, v níž  neprobíhá diskuse, ale její nápodoba. Už Michel Montaigne věděl, že smyslem dialogu není drtit protivníka, ale rozhovorem hledat pravdu: „Pravda by měla být společnou věcí nás obou.“ My však, slovy Václava Bělohradského, místo do otevřeného dialogu „vstupujeme do jakési planetární směnárny předem připravených informací“. Pravda dialogu je však tam, „kde se člověk vystaví riziku, že se v řeči vynoří hledisko, které předem nikdo nezná, nikdo si ho nebyl vědom“.  

Vladimír Just: O dírách v paměti podruhé

Památník obětem kadaňského incidentu na místním hřbitově

Kolektivní paměť je věc ošidná. Je totiž přísně výběrová. Jsou v ní stopy trvale fixované, znovu a znovu pro jistotu pečlivě obnovované.

Televize veřejné služby (podobně jako její privátní kolegyně) naopak rok co rok, týden co týden předvádí jednu osudovou záměnu: záměnu svobodné diskuse s permanentní volební kampaní. Navíc dotovanou našimi poplatky. Řekl jsem stokrát, a pokud stav trvá, budu říkat i po stoprvé: hodnotí-li na obrazovce politiku převážně jen politici, pak u nás vlastně herci píší recenze na vlastní představení (v minulém roce navíc televize veřejné služby zrušila celkem šest nepolitických, diskusně kritických pořadů o kultuře, a nahradila je jediným pelmelem – bez diskuse).

A i když máme tisíc a jednu výhradu k debatě v médiích tištěných, zvláště jsou-li vlastněny vrcholnými politiky, takové Lidovky jsou ještě noblesním Šaldovým zápisníkem ve srovnání se slovesným bahnem a špínou, jíž pereme na netu. Charakter té špíny zde ovšem předurčuje už formát média.

Vladimír Just: O dírách v paměti

Výstava "Paměť národa" na Letné, pod bývalým Stalinovým pomníkem

Neustále slyším Jobovy zvěsti stran nulového povědomí nejmladší generace o našich nejnovějších dějinách.

Mám čerstvý důkaz. Elitní filmařský časopis Synchron publikoval nedávno doslovný záznam internetové debaty předsedy FITESu s několika úctyhodnými dokumentaristy a pedagogy o údajném úpadku FAMU (sama debata pak mohla být onoho úpadku dokladem). První dvě věty ještě dialog jakž takž připomínaly, pak ale přišlo obvyklé maso: „Argumentovat hovadinami je ukázka vaší pokleslé logiky...jděte a za své vidláctví si dejte za rohem facku...a tenhle pán chtěl být děkanem... jste lhář, a když lhaní prochází vašemu profesorovi, musíte lhát také...Omluvte se za výrok, že Vachek lže!“ (Lži, o které šlo, ovšem v celé té webové pavlači, vydávané za dialog, vůbec nezazní: přečtete si je, mírně zděšeni, až o stránku dál v otevřeném dopise Iva Mathé.)

Znám osobně většinu diskutérů zmíněné pavlače: potkáte-li je, jsou věcní, mírní jak ovce. Na netu automaticky zvlčí. A vím jedno: z očí do očí by si citované věty nikdy neřekli...