Vladimír Just: Vzpomínka na normalizaci

Miroslav Horníček
Miroslav Horníček

Je tomu jedenatřicet let, co jsem publikoval v časopise Scéna esej s názvem „Justa točit tak...“, který vycházel z čerstvých zkušenosti s cenzurou v tehdejší televizi.

Těsně před natáčením se mi tehdy totiž dostal do ruky scénář zábavného pořadu, v němž jsem měl vystupovat, a přečetl jsem si tam pro účinkujícího zajisté povzbudivou větu „Justa točit tak, aby mohl být střižen.“ Zveřejnil jsem pak v článku nejen tento fakt, ale i další zkušenosti s tehdejší cenzurou.

Vladimír Just: O dírách v paměti podruhé

Památník obětem kadaňského incidentu na místním hřbitově

Kolektivní paměť je věc ošidná. Je totiž přísně výběrová. Jsou v ní stopy trvale fixované, znovu a znovu pro jistotu pečlivě obnovované.

Například s dialogem Otec a syn, který jsme vedli s mým bratrem  v kontroverzním pořadu Luďka Nekudy Sešlost. „Vy mladí“, říkal jsem tam, „vy máte dneska všechno. A kdo vám to dal? My staří, když jsme byli mladí. A neměli jsme nic. A všechno jsme vám to dali!. - No my z toho taky dodnes žijeme..., dodával bratr. Nic z toho na obrazovce nezaznělo, dialogu ustřihli pointu. „Museli jsme krátit, postihlo to všechny,“ omlouval se nám nešťastný Luděk Nekuda, a ukázal výmluvně prstem nahoru.

Není divu, že můj článek o těchto věcech rozpoutal bouři nevole, jak v televizi, tak ve  Svazu dramatických umělců, kam jsem šel na kobereček. Ale už za rok přišel Listopad 1989 a já za tentýž článek dostal místo koberečku novinářskou cenu.

A polistopadoví šéfové nejmocnějšího média, pánové Feireisel a Kantůrek, mi i kvůli němu nabízeli post šéfa televizní zábavy. Post jsem z pudu sebezáchovy odmítl a na celou věc bych dávno zapomněl, kdyby se mi po 30 letech nepřipomněla znovu.

Vladimír Just: O dírách v paměti

Výstava "Paměť národa" na Letné, pod bývalým Stalinovým pomníkem

Neustále slyším Jobovy zvěsti stran nulového povědomí nejmladší generace o našich nejnovějších dějinách.

Byl jsem pozván, v den 100. výročí narození Miroslava Horníčka, do velkého plzeňského divadla na malou komorní oslavu významného rodáka. Ocitl jsem se ve znamenité společnosti. Při pohledu na všechny ty tváře, od moderátora Antonína Procházky, Moniky Švábové či Petra Kostky přes Suchého a Molavcovou až po Polívku a jeho Chantal, jsem si znovu uvědomil rozpětí oslavencovy osobnosti. To, že dokázala médiem chytrého, nepodbízivého humoru na jednom pódiu shromáždit lidi tak generačně, profesně i povahově rozdílné.

Jelikož jsem správně tušil, že ku vzpomínání na hereckého kolegu tu budou osoby povolanější, rozhodl jsem se zapřemýšlet nikoli o tom, co kdy kde mistr říkal, ale co by asi tak říkal dnes. A vynořil se mi hned jeden z jednovětých vtipů, který se mi zdál ryze horníčkovský, a to nejen suchou stručností (delší si ostatně nepamatuji), ale i v tom, že aniž v něm padne konkrétní jméno, diváci si do pointy patřičného činovníka dosadí sami (publikum, tedy to plzeňské, to hned pochopilo).

Vladimír Just: Ranní trollí úvaha

Fake news

Pamatuju doby, kdy dnes často skloňovaná slova jako fake news, hoax nebo dezinformační web nikomu nic neříkala, tím méně aby z těchto slov šel strach.

A svůj dialog s moderátorem jsem záměrně pointoval opět velestručnou, dvouslovnou Horníčkovou větou, jeho geniální zkratkou, kterou v jisté ožehavé situaci v zákulisí, po návratu z toalety, mistr pronesl těsně před svým odchodem na jeviště. A ani ten vstupní vtip (s tím jsem tak trochu počítal, byl to můj privátní test nezávislosti televize), ale ani ta závěrečná zkratka v televizním záznamu nezazněla.

Dialog, odvysílaný na Nový rok na ČT Art, tedy zazněl bez úvodu a bez pointy. Příprava na ní, řeč o mistrově stručnosti, ta tam zůstala a pointa nikde. A zdůvodnění? Doslova totéž, jako před 31 lety. Jen v roli moderátora Nekudy byl tentokrát Antonín Procházka: „Museli jsme krátit“, uklidňoval mě po telefonu, „ale postihlo to všechny.“

Nemám rád laciné generalizace, povrchní analogie, spiklenecké teorie. Chci věřit, že šlo jen o čas a čísi nešikovné nůžky, že v tom nebyla zlá vůle. Že šlo o podobnost čistě náhodnou. Jen nevím, zda mám k poslední větě připojit tečku – nebo otazník.