Vladimír Just: O povstá/vá/ní

Pražská defenestrace v roce 1618
Pražská defenestrace v roce 1618

O nás Češích se říká, že neradi vzdorujeme (a když už, tak radši vtipem nebo divadlem). A že neradi rebelujeme přímou akcí, se zbraní v ruce.

„Ve výtce Mickiewitzově,“ píše Šalda, „že české obrození bylo příliš literárně tichošlápské, dlouho jen a jen jazykové, neoplodněné výboji společenskými a ideovými, jest jisté jádro, které bychom neměli přehlížet...Kdekoli se Čech podával prostě a hrdě v plnosti své jadrné bytosti, vynutil si vždycky úctu a sympatie. Špatné to bylo s ním, když zbázlivěl, když se proměnil v drobné kantůrče...“

Vladimír Just: O mediální devastaci debat

Demokracie

Nedávno mě v rádiu zaujal výrok bývalého ministra, dnes už jen občana a uznávaného odborníka.

Je to ale pravda, že my Češi neradi povstáváme?

Vždyť jedním takovým povstáním, totiž krvavou defenestrací z července 1419, kdy byli davem vyhozeni z okna a napíchnuti na kopí novoměstší radní, začíná právě u nás patnáctileté období husitských válek, vlastně nekonečného povstání, vojensky vítězného, ale v důsledku devastujícího zemi. Ukončila ho teprve – jak píše Josef Pekař – šťastná hodina českého národa, jež do zdecimované krajiny vnesla mír: bitva u Lipan.

Stejně soudí i citovaný Šalda – i pro něj je jalovou frází, že u Lipan byla poražena česká věc, tam bylo poraženo jen „revolucionářství v bačkorách a na penzi“ (co bylo myšlenkově silného, např. Petr Chelčický, stálo tehdy již dle Šaldy mimo táboritství a proti táboritství). Přesto však u nás, navzdory Šaldům a Pekařům,  z příměru „Lipany“ už vžitý význam porážky nikdo neodpáře. (Některé floskule, jakkoli odporují faktům, mají v národní mytologii už dopředu zajištěnou nesmrtelnost: protože tuto mytologii utvářejí a stvrzují).   

Vladimír Just: Vzpomínka na normalizaci

Miroslav Horníček

Je tomu jedenatřicet let, co jsem publikoval v časopise Scéna esej s názvem „Justa točit tak...“, který vycházel z čerstvých zkušenosti s cenzurou v tehdejší televizi.

A to nemluvím o dalším pražském povstání, jímž začala dotud nejdelší evropská válka novověku, válka třicetiletá. A začala v květnu 1618 zase u nás, u „tichošlápků“: a zase defenestrací. Byla méně krvavá než ta první, všichni tři vyhození díky splaškům, mezi něž dopadli, nakonec přežili. Nicméně o to krvavější byly v celé Evropě její následky.

Mimochodem - je s podivem, že při loňských mediálních orgiích „magických osmiček“ tuto defenestraci z roku 1618 připomínal jen málokdo. Snad proto, že atentát byl tak kutilsky zpackaný a skončil na hnoji? Nebo proto, že jména vyhozených - Slavata, Martinic, písař Fabricius – zněla příliš česky, takže celou událost šlo těžko narazit na nacionální kopyto války Čechů proti Němcům?

A do třetice tu máme, a zase v Praze, další krvavé povstání, které v květnu 1945 ukončilo dokonce  2. světovovou válku. Tato válka sice tentokrát v Praze nezačala, zato tu (aspoň v Evropě) skončila. Ale hned po ní si někteří naši „tichošlápkové“ povstání jaksi prodloužili a prováděli na bezbranných civilistech, ženách a dětech násilná zvěrstva v rámci „spravedlivé odplaty“ (jak zněla dikce nemravného zákona). Že by i tady platilo Haškovo: „Pokrok je věc nebezpečná a dvojsečná, jako pivo. Lidé se do toho dají a nevědí, kdy přestat“?

Vladimír Just: O dírách v paměti podruhé

Památník obětem kadaňského incidentu na místním hřbitově

Kolektivní paměť je věc ošidná. Je totiž přísně výběrová. Jsou v ní stopy trvale fixované, znovu a znovu pro jistotu pečlivě obnovované.

Nevím. Srovnám-li však protikomunistické revolty třeba u Maďarů a Poláků s Pražským jarem či Listopadem, a připomenu nepoměrně hůře vyzbrojené armády Belgičanů, Nizozemců, Dánů, Finů, které se radši nechaly porazit, než by odevzdaly zem i výzbroj bez výstřelu, pak má přece jen teze o našem tichošlápství a nechutí povstávat něco do sebe.

V jednom ji však musím opravit: masová česká povstání se večer co večer dějí aspoň v divadlech. Zatímco dřív se na konci povstávalo jen opravdu výjimečně (výjimeční hosté, výkony), teď se řetězově povstává na každém průměrném kusu. Jeden fanda to začne, ti za ním, aby viděli na herce, se přidají, další chtějí prostě jen odejít – a masové povstání je tu. Prázdné, stádní gesto, které už dávno ztratilo obsah...