Vladimír Just: Samý Filint a žádný Alcest

Karel Hugo Hilar, šéf činohry vinohradského a Národního divadla ve 20. letech 20. století
Karel Hugo Hilar, šéf činohry vinohradského a Národního divadla ve 20. letech 20. století

Je-li jakákoli budova stavěna na písku, bez hluboce zpevněného podloží, může být konstrukce sebesmělejší, a stejně jsou její dny sečteny. Marné je flikování dodatečnými záplatami.

Totéž platí o divadelních inscenacích či filmech: je-li jejich dramaturgické podloží vycucané z prstu  – nebo je-li postaveno na nějakém utkvělém bludu – je pak sebepoctivější práce herců a dalších složek neblaze limitována.V poslední době se s tím setkávám v činohře ND, zejména ve Stavovském divadle a na Nové scéně.

Vladimír Just: O ceně anticen

Miroslav Patrik ze spolku Děti Země ukázal v Brně dort s portrétem předsedy představenstva Vodní cesty Jana Skalického, který dostal antiekologickou cenu Ropák za rok 2018

V posledních letech jsem se stal v porotách různých cen i spolupachatelem udělování tzv. „anticen“.

Po Zbyhoňovi, Plukovníku Švecovi, hilarovském Za krásu a nejnověji Molièrově Misantropovi už nevěřím, že jde o náhodné nepodary, nýbrž o hlubší příčinu. Totiž o chronické selhávání dramaturgie. Na nepodary má každá scéna, zejména ta nejdotovanější, svaté právo. Dotovat se má hledání i za cenu nenacházení. Tady však nejde o hledání, ale o ledabylost a povrchnost jako metodu práce.

Dramaturgie se například rozhodne pro portrét velkého českého režiséra K. H. Hilara (Za krásu). A na čem ho staví? Snad na Hilarových válkách s průměrností, s polopatismy a populismy? Nebo na jeho „životě po životě“, kdy se stalo jeho jméno pro komunisty odstrašujícím symbolem režisérismu a dalších buržoazních -ismů? Ani náhodou!

Dramaturgie staví portrét na jednom spadlém lustru a jedné zmatené generálce na Macbetha (která se, stejně jako premiéra, nikdy nekonala). Na vděčných předpremiérových zmatcích každého druhého jen trochu potrhlého režiséra. A pak na genderovém „objevu“, že náš despota nespravedlivě upozaďoval vlastní ženu – herečku Zdenku Baldovou. Napíše se to do programu, sdělí se to v expozé divákům a pointuje se tím inscenace. Dával jí prý podřadné role, vykvetla až po jeho smrti.

Vladimír Just: O baroku jako lásce

Barokní perla, hospital Kuks

Nedávno se mě v jednom periodiku ptali, kde mám krajinu svého srdce, své lásky.

Co na tom, že to je nesmysl, že titulní role jako Mirandolina, Princezna Turandot, hlavní ženské role v Ženitbě nebo v nejreprízovanějším Hilarově opusu Ze života hmyzu mluví o něčem jiném? Hlavně že byl naplněn módní genderový koncept. I za cenu mystifikace diváka.

A nejnověji se dramaturgie rozhodne, že bude hrát Misantropa – jako hru o černě oděném morousovi, který „nenávidí své okolí“. To je ten nejprimitivnější z možných výkladů, k němuž netřeba číst Molièra. Stačí k tomu heslo ve Wikipedii. Jenže dramatikova genialita tkvěla v tom, že typ zlidštil, pojal ho rozporuplně (symbolem rozporu je Alcestův pravý opak - koketní Celiména). Alcestovy postřehy o pokryteckém mediálním světě, ač hluboce pravdivé, mají jedinou vadu: nejsou korektní.

Misantrop je ideální archetyp kritika podle Šaldova výměru (trpí prostě lží víc než okolí). Figura nesmírně potřebná v každé společnosti a v každém režimu – v tom, jehož prezident chce vraždit novináře pak dvojnásob. Jeho noblesní způsob, jímž propíchne tlach o „kvalitách“ prominentovy básně, vypuštěný pochlebníkem Filintem, je jádrem hry. Přesně před 50 lety takto propichoval podobné lži geniální Václav Voska (Misantrop se hrál jako Óda na krále). A právě kritika prominentovy servilní básně rezonovala s dobou tak silně, až hru komunisté zakázali.

Vladimír Just: O mediální devastaci debat

Demokracie

Nedávno mě v rádiu zaujal výrok bývalého ministra, dnes už jen občana a uznávaného odborníka.

Podobně v Činoherním klubu od roku 2012 rezonoval i Čičvákův antisnobský Misantrop s Matějem Dadákem a Zuzanou Fialovou. Ve Stavovském nemá co rezonovat. Javorského Alcest je dramaturgií, která mimochodem plácá v programu nesmysly o „aristotelských jednotách“, předem odsouzen.

Jako někdo, kdo si nás dovolil soudit, a to – řečeno dokonce slovníkem Jiřiny Švorcové – „ve jménu vlastní nadřazenosti“, z „pocitu výjimečnosti a výlučnosti.“ Co s takovým pavoukem jiného, než ho nechat spáchat sebevraždu? A v české kritice zatím samý Filint a žádný Alcest.