Vladimír Just: O ceně anticen

13. květen 2019

V posledních letech jsem se stal v porotách různých cen i spolupachatelem udělování tzv. „anticen“.

A ptám se často po jejich smyslu. I když to bývá to první, po čem se veřejnost pídí, odpověď není, obávám se, jednoznačná. Uvedu dva příklady, které mohou vzbuzovat skepsi.   

První příklad vlastně nechce být anticenou, neboť nese hrdý název „Zcela zvláštní cena Zlatý citron“. A je udělována v rámci nejstarší audiovizuální ceny TRILOBIT. Komise, v níž působím, soudí, že cenou tohoto typu bychom se neměli pošklebovat uměleckým nepodarům. Každý z nás dělá někdy úlety a chyby, a zaplaťpánbu za ně.

Neboť podle Karla Poppera, „k pravdě vede pouze jedna cesta, a to cesta našich omylů“. A Voskovec + Werich zpívají o tomtéž: „Vždyť přece chybama se chytrá hlava učí / A chybou spáchanou za novou chybu ručí“.

Citron proto udělujeme ne za díla, ale za počiny, škodící jejich vzniku. Takové, co ohrožují nezávislost a svobodu tvorby. Proto jsme poslali už před pěti lety 200 čerstvých citronů celé Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR za „dlouhodobě neudržitelný stranický klíč výběru mediálních rad“, neboť tento klíč odporuje jak liteře, tak duchu zákona. Rady měly totiž být hrází nezávislosti médií na politické moci, nikoli její převodovou pákou, mají v nich sedět představitelé univerzit, církví, odborů, kulturních institucí a inciativ, a ne političtí trafikanti.

Vladimír Just: O povstá/vá/ní

Pražská defenestrace v roce 1618

O nás Češích se říká, že neradi vzdorujeme (a když už, tak radši vtipem nebo divadlem). A že neradi rebelujeme přímou akcí, se zbraní v ruce.

Ale jaká je po pěti letech, kromě vydatné vitaminové dotace gratis našim představitelům, bilance citronové akce? Taková, že Zlatý citron jsme museli udělit loni znovu, tentokrát přímo do rukou nekompetentních radních nejmenované veřejnoprávní instituce. Mezitím do dalších z rad, jež mají bdít nad nezávislými médii, byli zvoleni i ti, kdo už 20 let brojí proti samotné existenci veřejnoprávních médií jako takových...

Příklad číslo dvě: ekologická anticena ROPÁK. Zde jsem členem stočlenného grémia už přes čtvrt století. Letos se zdatně umístili lobbisté za pozdní relikt stalinismu, plavební kanál Dunaj-Odra-Labe, oblíbenou to hračku jistého politika, která nás má stát 600 miliard korun.

V době katastrofického nedostatku vody bude prý místo snah udržet vodu v krajině říčními luhy nejlepším řešením krajinu vybetonovat, zničit přirozené říční biotopy a krást vodu z Dunaje. Jakoby neexistovaly odborné analýzy, ať už jednotlivců či celých týmů z AV ČR, jež projekt jako ekologický i ekonomický nesmysl zavrhují, naposledy v roce 2014 a opět letos. Ropák-neropák, jede se dál, močálem vysušeným podél betonových skal.

Podobný je případ ministerských činovníků popírajících, že současná kůrovcová kalamita má cokoli společného s pěstováním smrku a plánujících jeho další výsadbu. Není tomu tedy tak, že anticeny své laureáty v jejich postojích spíše utvrzují? 

Myslím, že nikoli. A to nejen proto, že ona poslankyně, jíž připadl nevděčný úkol 200 citronů pro sněmovnu převzít, se po vysvětlení stala zasvěcenou bojovnicí za změnu příslušné legislativy. Kdyby nic jiného, pomáhají anticeny pojmenovat nějakou absurditu, na kterou už jsme si zvykli jako na realitu. Nahlédnout absurditu jako absurditu, tj. vyjmout ji z konvenčního vnímatelského rámce, je totiž podmínkou jejího budoucího odstranění.

Teprve když celý národ přesně před 30 lety slyšel Jakešův proslov, vyjmutý z konvence běžného aktivu kdesi v Červeném Hrádku, pochopil, kdo nám tu vlastně vládne. A teprve až se děti našich dětí budou jednou ve vybetonované suché krajině ptát, kdo má na svědomí to, v čem žijí, a budou se chtít podobných zvěrstev vyvarovat, bude Ropák tím nejautentičtějším historickým pramenem, který můžeme našim potomkům zanechat. 

autor: Vladimír Just
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová