Vladimír Just: O anglonátěrech

Zažíváte-li však vybočení z dosavadní normy opakovaně, nejde o exces, ale o trend. Takovým trendem může být opakovaný nástup „nestraníků“, „nepolitiků“ i „antipolitiků“ do vrcholné politiky, původně třeba podnikatelů v uzeninách, v realitách, v médiích nebo dokonce na divadle.

Čtěte také

Vladimír Just: Dvě nesouvislá výročí?

Vzpomeňme na Itálii a Ukrajinu, kde udělal vrcholnou politickou kariéru komik. A když už si letos připomínáme výročí „sametu“, i raketový domácí a světový úspěch našeho prvního polistopadového prezidenta, původním povoláním dramatika, byl přece překvapivým úspěchem  „nepolitika“.

Zmíněný trend může přinést, jako v tomto případě, občanům mnoho dobrého. Ale také může jít o trend zdraví společnosti nebezpečný, používá-li image „nepolitika“ mazaný politik par excellence, který navíc nepřestává být podnikatelem a mediálním magnátem.

Podobným nikoli excesem, ale už trendem, je pronikání angličtiny – logicky přirozeného jazyka mezinárodního obchodu, vědy i politiky – do sféry umělecké, jež byla donedávna výsostným územím mateřštiny.

Čtěte také

Vladimír Just: Samý Filint a žádný Alcest

Voskovec s Werichem začínali svůj divadelní nástup po hudební stránce převzatými americkými šlágry, ale postupně díky požehnání, jež se jim dostalo v osobě Jaroslava Ježka, dopracovali se i v písňové tvorbě k naprosto původnímu, originálnímu fenoménu, žijícího (jako žil i Hašek nebo Hrabal) z domácích jazykových zdrojů. Především ze synkopizované mateřštiny a dadaistické hry s ní.

Totéž v bleděmodrém o třicet let později zopakovali i zakladatelé letos jubilujícího Semaforu. Zprvu obviňováni z hudebního vykrádání anglosaských rozhlasových stanic, dopracovali se k vlastnímu hudebně básnickému jazyku, jímž napsali trvalou kapitolu v dějinách české zpívané poezie.

A teď si představte, že by Osvobozené nebo Semafor vylepšovaly své hry nikoli českými, ale převzatými, anglicky zpívanými songy. Šlo by o úplně jiné, zaměnitelné divadlo, jakých jsou tisíce. A přece jsem byl jen v poslední sezóně dvakrát svědkem toho, jak se na dvou pražských scénách velká francouzská nebo německá dramatika podpírala berličkou slavných, anglicky zpívaných popových hitů.

Čtěte také

Vladimír Just: O ceně anticen

Molierova Misantropa zakončuje v Národním smutná rozlučková píseň Nothing Compares To You (Nic se nevyrovná tobě) z repertoáru irské poprockové zpěvačky 90. let Sinéad O´Connor (jež po konverzi k islámu přijala jménu Šuhadá). Takovou pointu, jejíž vnitřní vztah k závěrečnému misantropovu gestu vůči společnosti hledáte marně, si chudák Jean-Babtiste Poquelin nezasloužil.

A v Libni zase nedávno pocítili potřebu nesmyslně vyšperkovat Goethova Fausta hned několika efektními anglicky zpívanými hity, jejichž vazba ke hře je až čítankově povrchní a vnější (český překlad by jen obnažil banalitu textů). Vzpomněl jsem si při sledování těchto anglonátěrů – jež jsou pro tvůrce asi povinnou vstupenkou na prestižní festivaly – na jednu mezinárodní přehlídku v Ostravě.

Zde vynikající německý performer překódoval zvukomalebnou francouzštinu básníka Květů zla pro festival do angličtiny (ač jindy hrál německy). Když jsem letos v Hradci na festivalu viděl jiný německý soubor hrát v Hamletovi nikoli Shakepearův originál, což bych místo němčiny chápal, ale přidané improvizované forbíny k němu opět festivalovým anglonátěrem, pochopil jsem, že proti přenosnému panelu kýče nové generace nic nenadělám. Je totiž projevem širšího kýče jménem globalizace. Bránit se mu dá (alespoň na divadle) snad jen návratem ke starému ekologickému heslu: mysli globálně, jednej lokálně.