Vladimír Just: O objevech

Paprsek vrhne na věci notoricky známé světlo neznáma. A potvrdí nejen Sokratovo známé: „Vím, že nic nevím“, ale i méně známé „Nevím, že vím“ (což filosof zkoumal dialogem u svých jen zdánlivě neznalých posluchačů, kteří nevěděli, že vědí – třeba i zákony).

Čtěte také

Vladimír Just: Léčba paměti podruhé

Chesterton zase soudil, že „skutečně inteligentní člověk ví, že je zároveň hloupý. Skutečně velký člověk ví, že je zároveň malý. Někteří se však necítí malí nikdy. A to jsou právě ti jediní, kteří malí opravdu jsou.“ Znal snad autor naše politiky? Každopádně objevil pralátku, z níž se vyrábějí duševně malí velikáni. Ať již se ke své vlastní velikosti modlí tweety v Americe, nebo nabubřelými novoročními či svatoštěpánskými projevy v Čechách.

Z našich polistopadových prezidentů Chestertonův i Sokratův test inteligence a velikosti zatím splnil jediný – ten první. Ti dva poslední propadají. A jelikož už od Goetha víme, že chyby mistrů poznají se na tovaryších, ti, co jim pochlebovali, dopadají ještě hůř. Jeden z nich se teď vyhlásil za „havloida“, ač vše co říkal, třeba v ochraně přírody, klimatu a menšin v posledních desetiletích a čemu pomáhal (od golfového hřiště na úkor stromů v Klánovicích až po zesměšňování „bláznivé Gréty“) bylo pravým opakem Havlovy zelené i sociální empatie.

Terénem objevu neznámého ve známém může být les, hora, kniha, město. Kolik ctitelů moderního umění ví, kde se odehrával malý zázrak, zvaný D 34 – a přitom kolem Mozartea denně chodí do svých studií a scén. A kolik jich nahlédne, když jedou devítkou nebo dvaadvacítkou kolem, že se krok od nich odehrála první předscéna, jež založila dodnes inspirující zázrak Osvobozeného divadlo V+W.

Čtěte také

Vladimír Just: Léčba paměti s Jiřím Sozanským

Stane se, že v lese v místech, kolem kterého jste stokrát spěchali za vzdálenými úlovky, objevíte i v rekordně suchém létě dvanáct hřibů obecných („Boletus edulis“), od bílých prcků až po ramenatého, do bronzova opáleného zakladatele hřibí rodiny.

Objev je i podmínkou a důvodem dialogu. „Když mě tudíž někdo popírá,“ tvrdí objevitel eseje Montaigne, „probudí mou pozornost, nikoli můj hněv. Tomu, kdo mluví proti mně, jdu sám vstříc. Pravda by měla být společnou věcí nás obou.“ Zkuste to říct kterémukoli IT píáristovi, a bude vás mít za mediálního troglodyta.

Přitom Václav Bělohradský říká, že skutečný dialog je možný jen tam, kde se v rozpravě vynoří hledisko, jež nikdo z diskutujících předem nepředpokládal. Teprve pak přestane být dialog mediální směnárnou prefabrikovaných informací (duchovní „Exchange office“, „Wechselstube“).

Čtěte také

Vladimír Just: Je to o lidské hlouposti?

Mým objevem do nového roku je básník Ondřej ze šumavského Antýglu. Je mimo hlavní literární proud i mimo už rozmělněný seriál původně originálních samorostů, raději zešílevšich v divočině. Chodíval jsem za neokázalým disidentem a básníkem Fibichem do jeho antikvariátu v areálu strakonického hradu (Hrad existuje, antikvariát s básníkem zlikvidovala zdaleka viditelná ruka trhu). Znal jsem ho jako Erbena šumavských pověstí, spoluautora monografie lidového architekta a umělce Jakuba Bursy.

Ale jeho dvě čerstvé knihy mě ohromily: seifertovsky smutnoveselé vzpomínky Za obzorem a básnický portrét Sidonie Nádherné Upoutat mračna. Díky sbírce, křtěné Rilkem, Krausem i básníkovým existenciálním zážitkem přírody (a to nejen té ve Vrchotových Janovicích, pod patronací zámecké paní „zapomenuté v zeleni“) jsem si poopravil názor na dnešní českou poezii jako na prázdnou výlohu, zbylou po výprodeji turistických cetek.

Na vině je má tupost, jež zaznamenala jen opusy spřátelenou kritikou a cenami medializované, a nestarala se o okraj. Leč dovídám se, že básník Ondřej bude od února i ze svého šumavského okraje vyobcován: viditelná ruka trhu, jež Ahasvera vyštvala ze Strakonic, si jej našla i na úpatí Antýglu.