Vladimír Just: Léčba paměti podruhé
Minule jsem tu mluvil o jedinečném, nekonjukturálním díle výtvarníka Jiřího Sozanského.
Čtěte také
Jeho velkoformátový výstavní i knižní projekt Amnézie – připomínám znovu, že je ještě do půli ledna k vidění v Obecním domě – nám důrazně staví před oči kruciální téma dneška.
Téma ztráty paměti, kolektivního zapomínání nedávných dějů, osob i událostí. Zapomínání nejen umučených nebo pronásledovaných osobností, ale i jejich živého bytí, jež nám právě Sozanského asambláže (akryly, grafity, plechy, digitální tisky, tuše, barevné pigmenty) staví před oči jak v poloze typických velkých formátů, tak i v podobě drobných věcí denní potřeby – sirky, vajgly, pilníčky, hřebeny, deníčky i miniaturní malůvky, různé škrabopisy i vzorně psané dopisy, narychlo črtané karikatury i pečlivě rýsované plánky.
Čtěte také
Přirozeně, že ne každý má dar psát ve vězení dopisy i vzkazy tak vzorně úhledným písmem jako Jan Zahradníček – nebo písmem „kulhavého poutníka do věčnosti“ Josefa Čapka, popřípadě tak prozíravé jako Václav Havel, ale všechny tyto věci, vlepené často do velkých portrétů nebo prolínané na jejich pozadí, mají jedno společné: ukazují velikost skrze drobný detail.
Těmito detaily všechny ty velké osobnosti od Zahradníčka, Filly, Čapka až po Magora Jirouse, Jana Zajíce či Václava Havla, pomáhají naší představivosti uvědomit si vždy jeden zcela konkrétní, neopakovatelný lidský osud. A tím pomáhají i naší paměti se probudit.
Jako se u Sozanského probouzí moje paměť při čtení 30 let starých Havlových slov z konceptu jeho závěrečné řeči před Obvodním soudem pro Prahu 3, těsně před jeho posledním uvězněním: „Pevně věřím“, píše Havel 21. února 1989, „že se státní moc přestane konečně chovat k nezávislým iniciativám jako ošklivá dívka, která rozbíjí zrcadlo v domnění, že je vinno jejím vzhledem“.
Čtěte také
Opravdu to platí jen pro státní moc před třiceti a více lety, reprezentovanou Gustávem Husákem a Milošem Jakešem – a nikoli pro přezíravý, nenávistný postoj každé státní moci, dnešní nevyjímaje, k nezávislým občanským iniciativám? Ty sice – naštěstí – nemusí už dnes bojovat s policií a totalitní justiční mašinerií, ale přesto musí už zase suplovat ono nenáviděné zrcadlo ve chvíli, kdy většina médií (s výjimkou médií veřejné služby) pracuje ve službách oligarchů.
Vždyť ta média se i dnes podílejí na onom nenápadném, milimetrovém mazání paměti o nedávné minulosti, už zase tak či onak pokřivené. Pomiňme, že v řadě médií se v minulých dnech třeba objevovalo jméno tvůrce naší kupónové privatizace jako listopadového revolucionáře (ač se zapojil do Občanského fóra až pátý den po osudném sedmnáctém, kdy už třetí den probíhaly na Václaváku statisícové demonstrace, na nichž neměl žádnou zásluhu). To je věc historiků.
Mně zajímá spíš z jazykového hlediska jedna jeho věta, o jeho budoucím rivalovi: „Ve světě byla poptávka po hrdinském bojovníkovi proti komunismu, který se najednou stane šéfem nějakého státu. A do této mediálně politické poptávky se Václav Havel trefil a zvládl to velmi umně.“
Čtěte také
Aha, říkám si, tak Havel a další vězni svědomí se nechali vlastně zavírat do basy, aby se umně trefili do marketingové poptávky? Ano, i takto lze pracovat s pamětí.
Jak že to říkal satirik a básník Erich Kästner? Nazýval paměť „nástrojem ošidným / Povahu v opak ti zhoupne / Kdo zapomíná dobré, stává se zlým / Kdo zapomíná na zlé, zhloupne“. Pokud jde o paměť individuální, není to ještě tak zlé. Pokud však jde o zhloupnutí kolektivní – a dokonce řízené, neboť ti, kdo takovou hloupost pěstují, infikují jí občany, aby se jim lépe vládlo – bylo by to s námi opravdu zlé. Přeji klidný advent.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
