Vladimír Just: O „tom druhém“

Ale co naplat, bolševici zůstali pro dějiny na věky „většinou“, i když byli většinou v menšině. A naopak. „Už popis je předpis“, říká Václav Bělohradský. Nic z toho jsem nevěděl, ale puzení vždy k „tomu druhému“, méně slavenému, bylo trvalé. Snad jsem si do něj podvědomě projektoval stranění slabšímu. Podobně jako později třeba do malých scén nebo do ochrany lesa před nenasytnými harvestory, do ochrany všeho živého před betonářskými, těžařskými a jinými lobby.

Čtěte také

Vladimír Just: O výročích I.

Mimochodem, jak jsem později zjistil, v Engelsově případě jsem se aspoň jednou trochu trefil. A to v jeho výjimečně prozíravém varování před vývojem v Rusku – Engels už půl století před Velkou říjnovou revolucí v polemice s revolucionářem Tkačovem varoval před hrůznou vizí spojení velmocenského carismu s všelidovým komunismem, kdy v mužickém Rusku, kde prý fungují už teď místo komun tzv. obščiny, nastane ráj na zemi rovnou, pouhým ozbrojeným převzetím moci a přeskočením buržoazně-demokratické, průmyslové fáze vývoje. (Engelsovo varování později krvavě potvrdil nejen stalinský teror v Rusku, ale i genocidní praktiky polpotovců v Kambodži a maoistů po celém světě). A snad právě kvůli tomuto mému trvalému, instinktivně ochranitelskému „puzení k druhému“ – který je v řadě případů ovšem skrytým prvním – jsem se tu minule tak podrobně rozhovořil o Jiřím Voskovcovi. 

Chci k tomu teď jen dodat, že vlastně Voskovcův český osud „toho druhého“ byl v něčem podobný příběhu  „druhého“ z dvojice Svěrák + Smoljak. Tak jako Voskovec i Ladislav Smoljak, jemuž by letos bylo „pouhých“ devadesát, se podílel na společném díle Járy Cimrmana zároveň jako režisér (a jako Voskovec režíroval i jinde, např. v Semaforu).

Čtěte také

Vladimír Just: O slupkách slov

A také Smoljak byl v rámci cimrmanovského herectví širším publikem u nás vnímán spíš jako hrající intelektuál, jako z dvojice, obrazně řečeno, „ten chytřejší“, „ten  komplikovanější“, „ten kritičtější“  i „ten méně lidovější“. A o to však více – „ten filosofičtější“. Kdysi jsem, postaven před úkol rozlišit oba hrající spoluautory, nazval divácky široce rozkročeného Zdeňka Svěráka – v rámci mystifikační poetiky cimrmanovského kultu – prezidentem mýtu. Zatímco pro Smoljaka jsem razil privátní kategorii „disident mýtu“.

Ve svém paralelním Studiu Jára (později Studiu Láďa) uváděl provokativní dramaturgii, jíž by si na mateřské scéně jen těžko mohl dovolit (Fantóm Realistického divadla aj.). Dokázal tu více než jindy hladit diváka proti srsti. Demytizoval mýty zdaleka nejen cimrmanovské (viz nemilosrdná vivisekce symbolu národní lidové tradice Hymna aneb Ur-Fidlovačka).

Čtěte také

Vladimír Just: Vlaštovky čili hirunďata

Přesným komparativním rozborem dokazoval internacionální trivialitu všech hymen světa, včetně té naší a slovenské. V jiné hře učinil zase z ikon letopisů našich i ruských, reálných i fiktivních, vysokých i pokleslých (Lenin, Krupská, Kramář, Rašín a Babinský) v podstatě politováníhodné zoufalce. Jejich bohorovnost, přesvědčení o vlastní genialitě a historickém poslání, a zároveň jejich neomylná omylnost, to vše působí až něčím dojemným. Ambivalence blbosti a poezie. Jakoby právě Smoljak svou tvorbou a myšlením nejlépe naplňoval Voskovcovu definici dadaistické poetiky tzv. hovadnosti: nechť se veškerenstvo zaskví v celé své ohavnosti! Tím nejlépe, protože nezáměrně, nakonec dojde až ku kráse. Příklady stálé inspirativnosti této poetiky obecného hovadismu světa si jistě každý posluchač vyloví z veřejného prostoru sám.