Vladimír Just: O výročích I.

Před rovnými 130 lety se třeba narodil Vlasta Burian, před 90 lety Ladislav Smoljak. Václavu Havlovi bylo by letos teprve pětaosmdesát – odešel před pouhými deseti lety. V podstatě kratičká chvilka  – a přece tak nesnesitelně dlouhá, vzhledem ke vzdálenosti, jíž jsme v míře obecné žumpoidnosti od té doby urazili.

Čtěte také

Vladimír Just: O slupkách slov

Chci tu ale teď připomenout výročí jiného muže, jemuž orgie mediálního zájmu tolik nehrozí: zdědil osud „toho druhého“. Za pět neděl to bude 40 let, co ze svého nového domova v USA odešel z tohoto světa Jiří Voskovec (1905 - 1981). V celonárodní anketě o největšího Čecha se sice v roce 2005 ocitl ve stovce vyvolených, ale až v poslední desítce (mj. daleko za Klementem Gottwaldem) a to ještě mohl být rád, neboť do první stovky nepronikl ani Ježek,  ani Martinů, ani Radok, ani F. X. Šalda.

Voskovcův celoživotní přítel a umělecký partner naproti tomu obsadil čestné místo v první desítce vyvolených. A to přesto, že oba s Werichem vytvořili své trvalé „opus magnum“ – Osvobozené divadlo – rukou společnou a nerozdílnou (byla-li přece jen ta ruka rozdílná, pak ve prospěch Voskovce: připomeňme, že v letech 1927 – 1948 pracoval na společném díle desítkou inscenací též jako režisér. 

Čtěte také

Vladimír Just: Vlaštovky čili hirunďata

Jiří Voskovec říkával, že osud je děsnej dobytek. A že neví, proč si vybral ke svým hrám zrovna jeho. Když prchal z Prahy poprvé před Hitlerem v osmatřicátém, byli se svým partnerem dva (s Ježkem dokonce tři). Když ale opouštěl Prahu v osmačtyřicátým, což byl zase úprk před Stalinem (aby, jak říkal „postavil mezi sebe a komunismus oceán“), byl už sám. A měl v úmyslu přestat hrát, chtěl režírovat. Už poslední společnou poválečnou hru ve Vodičkově ulici, na motivy nového amerického muzikálu, režíroval jako první v Evropě (Divotvorný hrnec).

A krátce předtím režíroval v Národním Thortona Wildera Jen o chlup a ve svém divadle obnovenou premiéru Pěsti na oko, jejíž další provozování v Praze po Mnichovu znemožnil Hitler. Teď, pár dní po únorovém puči, po 300. repríze další představení téže hry fakticky zarazil Gottwald. Poslední reprízy, narvané mládeží až po strop, musely být ovšem nezapomenutelné. Jeden z posledních tanečků demokracie pod šibenicí. Zatímco pod okny divadla už se šikovaly lidové milice, a masy se už se řadily pod srpy a kladivy k radostnému pochodu do diktatury, z divadla V+W znělo ještě kolem 20. února 1948 zoufalé SOS.: „Hej, strejdo za tou velkou louží / Zas Evropu středověk souží / Co se vypůjčí, to se vrací / Vrať nám civilizaci!“ Aniž změnili slovo, přesně to, co před válkou padlo fašistům, teď padlo komunistům.

Čtěte také

Vladimír Just: „Antikundera“ a „Antihavel“

Jiří se tehdy v osmačtyřicátém utěšoval, že bude venku jen režírovat a psát. Dopadlo to tak, že v Americe dalších 30 let až do své smrti fakticky neslezl z jeviště (a z obrazovky). A až na výjimky nic dokončeného nenapsal a nezrežíroval. Denně hrál, aby uživil smrtelně nemocnou ženu a děti. Hrál po boku hereckých hvězd jako Richard Burton, Irine Worth, Meryl Streep, v režiích Petera Brooka, Sydney Lumeta a dalších. Potkal se s velkými rolemi v Dürrenmattovi, Shawovi, Shakespearovi. Zmlsaná americká kritika ho pasovala na jednoho z nejlepších čechovovských herců (Strýček Váňa, Višňový sad).

Ale to vše se s bývalou slávou V+W nedalo měřit, a tak paradoxně Voskovec přežívá sám sebe víc v Čechách, kde působil kratší dobu, než v USA. U nás jeho život po životě skrytě trvá dodnes. Jeho básnická invence v dialozích, písních, překladech už je dávno rozpuštěna v nových a nových generačních vlnách autorských divadelníků, písničkářů a třeba i filmařů. Ten život po životě máme naštěstí ve znamenité  dvouhlasé fuze, jež je oslavou mateřštiny, totiž v Korespondenci V+W. Na jeden Werichův dopis v knize příznačně dva až tři Voskovcovy. Ale  sláva společná, jako u divadla. Osud je děsnej dobytek, říkával Jiří Voskovec...