Vladimír Just: Pomník jedné řeči?

Ať už jsou psané zleva nebo zprava, nikde jsem v nich nenalezl to, co jsem předpokládal, že na mne vybafne hned po prvém otevření knihy, a hezky tučně vytištěno.

Čtěte také

Vladimír Just: Byl to náš život?

Totiž, jakékoli bližší, podrobnější údaje, od přesného data a kontextu až po analýzu a reálný společenský dopad, týkající se památného Jakešova hereckého výstupu na Červeném Hrádku ze dne 17. července 1989. Považuji tento dávný proslov, jehož podvratným obsahem („informatickou bombou“) nebyla žádná supertajná informace, nýbrž řeč sama, za jeden z podstatných úderů, pod nímž se teprve totalitní režim začal definitivně viklat v samotných základech, až se o pár měsíců později pod dalšími již známými údery sesunul rychle jak domeček z karet.

Už Heydrich (a po něm třeba Ecův slepý Jorge ve Jménu růže) věděl, že autoritu živí strach, a ničí smích. Moc, podemletá smíchem (smíchem nikoli potutelným, utajeným doma pod duchnou, ale smíchem veřejným, šířícím se v našem případě i díky audio- i videonahrávce lavinovitě po republice), takováto moc se stává ze dne na den bezmocnou. A její pád bývá pak jen otázkou času.

Čtěte také

Vladimír Just: Režiséři chytřejší autorů?

Jak se však zdá, historici dosud význam této bizarní smíchové události až na výjimky nedocenili, a když, tak ji považují nanejvýš jen za jakousi poznámku pod čarou, anekdotické intermezzo, nijak podstatné pro další vývoj. Historici i humanitní badatelé mají obecně sklon podceňovat fenomén řeči (včetně své vlastní), řeči „jazyka doby“, a to už více než 100 let (navzdory varovným hlasům tří velkých Karlů – Krause, Čapka a Poláčka). Nevidí a neslyší například v Jakešově řeči to podstatné, nejen v její verbální, ale i v její mimické a hlasové rovině: v její „akustické masce“ (Elias Canetti): že totiž tato řeč de facto informuje ne o světě (jak se pyšně domnívá), ale jen sama o sobě.

Uniká jim, že tato svým způsobem dokonalá, krystalicky čistá, jevištním komediálním výkonem podtržená řeč usvědčuje lépe než sebebrilantnější analýzy podstatu celého tehdejšího „režimu“, který byl především režimem řeči. Názorně ukazuje, že režim, odvozující svou legitimitu od Marxe, Hegela, dokonce Aristotela, Herakleita a dalších filosofů, že tento režim vygeneroval u nás v koncovce právě tuto řeč. To totiž nebyla řeč, to byla křeč režimu. Sebelepší satirik by v geniální zkratce nevyjádřil obraz degenerace a nevyhnutelného krachu systému dokonaleji, než to v červenci 1989 učinil muž na špici tohoto systému.

Čtěte také

Vladimír Just: Jako slavík ornitologii

Já bych ne snad konkrétnímu generálnímu tajemníkovi, ale právě této řeči postavil velký postmoderní pomník, když už ne na Pražském hradě hned vedle Masaryka, pak určitě aspoň na tom jinak neznámém Červeném Hrádku.

Myslíte-li si, že tu ohřívám desítky let starou, dávnou historii, musím vás vyvést z omylu. Analyzujte si slovo po slovu, intonaci po intonaci a význam po významu kteroukoli řeč i dalších, tentokrát polistopadových mocných mužů ve státě, včetně šéfů hlavních stran a hnutí (a analyzujte si nejen jejich vyprázdněný slovník, ale i intonace a gesta, tedy opět komplexní, syntetický herecký výkon) – a budete mít jasný pocit déjà  vu.

Ano, dějiny se opakují a, jak chytře postřehl Marx ve svých jasnějších chvilkách, podruhé zpravidla jako fraška.