Vladimír Just: Jako slavík ornitologii

18. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Krmítko, krmení ptáků

Proslulý německý kritik Marcel Reich-Ranicki často varoval před zavádějícími projevy spisovatelů, když interpretují své dílo. Poté, co vyzpovídal řadu autorů, mezi nimi laureátů Nobelovy ceny, Ranicki prohlásil: „Zjistil jsem, že spisovatelé rozumějí svému dílu asi tak, jako slavíci ornitologii.“

K podobnému závěru ostatně došel před dva a půltisícovkou let i i Sókrates. Ten nedůvěřoval tvrzení přítele Chairefónta, že podle delfské věštírny má být nejmoudřejším z Athén.

Čtěte také

Vyzpovídal postupně všechny skutečně moudré athénské celebrity, od politiků po básníky. A o těch posledních řekl: „Bezmála všichni, kteří přitom byli, dovedli o jejich básních lépe mluviti než básníci sami... Byl-li jsem nad nimi moudřejší aspoň o něco málo, pak jedině o to, že co nevím, ani se nedomnívám, že vím“. Ale vraťme se ke k Ranického metafoře: slavík nepotřebuje vědět, slavík zpívá. A protože nejsem slavík, dodávám, mohu si dovolit do ornitologie aspoň trochu laicky zafušovat.

Za mé zpozdilé ornitologické diletování jsem už druhý rok vděčný koronakrizi. Tím, že mě rok a půl – tedy už druhou zimu a jaro – uvěznila na chalupě, odkud zásobuji texty svou alma mater i redakce pouze dálkově, umožnila mi v pracovních přestávkách nejen distančně studovat lidské duše, jak se během krize převlékají do nových a nových masek, ale i zblízka pozorovat ptactvo nebeské. O ptácích – nepočítám-li stejnojmennou pozoruhodně aktuální Aristofanovu hru – vím pramálo. Snad jen to, že tady byli dávno před námi a budou i po nás.

Čtěte také

Už v zimě jsem si ke svému samostudiu pořídil z přízemního okna malou observatoř. Zavěsil jsem před okno na keř dřevěné krmítko (trochu kýč jak z perníkové chaloupky, nicméně předpokládám, že ptáci kromě ornitologie nebudou zdatní ani v estetice). Usypal jsem na dno slunečnicová, později i další semínka, a jal se monitorovat situaci.

Jako první už někdy v lednu dorazily – a už budku prakticky do června neopustily – čiperné sýkorky. Větší koňadra a méně častá, menší, ale o to větší akrobatka modřinka; ač černou pásku přes oko skvěle se orientovala, dokázala viset ve vzduchu hlavou dolu a přitom zobat rychleji než daleko mohutnější ptáci; bohužel jsem za celou dobu nenarazil na pankáčskou sýkorku parukářku s kropenatým čírem  – latinsky parus cristatus  (což, jak jsem se dočetl, nesouvisí s Kristem, ale právě s tím „chocholatým hřebenem“). Všechny sýkorky však dodržovaly při zobání zlaté ekologické pravidlo předběžné opatrnosti: nejprve tiše z větve vyhodnotit situaci, pak se těkavě i během zobu rozhlížet napravo nalevo, a zas bleskově zpátky na větev a tam zobáčkem prudce staccato rozbíjet slupku jádra. A také okamžitě reagovat na sebemenší pohyb za oknem. To se tak docela nedá říci o větších ptácích.

Čtěte také

Např. zvonek zelený – vzdor názvu spíš žlutý – s mnohem mohutnějším zobanem, před nímž sýkorky uctivě prchaly. A i zvonek raději mizel před zavalitým, krátkoocasým žroutem s hrozivě velkým zobanem – dlaskem tlustozubým. Připomněl mi řadu kdysi štíhlých, dnes ve funkci utěšeně zbytnělých činovníků, kteří tím víc tloustnou, čím více si berou do huby zájmy chudých. Dlask se zpravidla jak dlouhý tak široký rozplacatil v krmítku, na mé pohyby za oknem nereagoval (i on byl jako někteří politici nesesaditelný), uletěl až tehdy, když jsem z vrozené solidarity se slabšími, rázně otevřel a bouchnul oknem. Ale i on se přece jen též pakoval k odchodu – když totiž na ranveji krmítka tu a tam důstojně připlul a rytmicky zabubnoval velký, barevně vyfešákovaný indián s přirozenou autoritou, spíš vzdušný koráb než pták – strakapoud velký. Nikdy dlouho nepobyl, nikoho z krmítka nevyháněl, vzal si, co chtěl a byl fuč. V současném bestiáriu našich i světových politických celebrit se mi pro něj žádnou analogii zatím najít nepovedlo. 

autor: Vladimír Just
Spustit audio