Vladimír Just: Byl to náš život?
Čím jsem starší, tím víc vidím, že člověk vlastně žije dva životy. Jeden skutečný, se skutečnou rodinou, ženou, dětmi, rodiči, přáteli, se skutečnými radostmi i průšvihy, společně sdílenými kulturními zážitky. V mém profesním životě byly těmito sdílenými zážitky třeba malé scény, ostrůvky svobody v nesvobodě, které večer co večer zhruba třicet let sdružovaly hlediště osvobodivým pocitem „moci bezmocných“.
Pocitem kolektivní imunity vůči těm či oněm panujícím frázím a autoritám, ať už vládly v politice, v médiích či v oficiálních divadlech. Kolem zuřily represe, lepkavý socialistický kýč se všude lepil na paty, přilepil se dokonce úspěšně i na paty polistopadových časů, jen my jsme nadále pookřívali na těch ostrůvcích.
Čtěte také
Podobnými ostrůvky jako malé scény byly až do roku 1989 a zčásti poté i další neoficiální, trpěné a upozaděné kulturní aktivity (od podezřelých výstav, koncertů písničkářů, muzikantů a zpěváků bez konzervatoře až po samizdatové časopisy či knihy). Většinou se tyto pololegální aktivity odehrávaly v malých klubových prostorách, někdy zaštítěných hlavičkou svazu mládeže nebo odborů.
Tím víc mne dodnes fascinuje statečnost nikoli účinkujících (ti si odehráli své, sbalili svých pět švestek a mizeli), ale anonymních pořadatelů. Účinkující slízli diváckou smetanu, pořadatelé zkysli na místě a odnášeli to tvrdě i za nás, co jsme si dvě hodiny s odpuštěním pouštěli hubu na špacír. Nikdy na toto normalizační dvacetiletí, ať už viděné z pódií nebo častěji z hledišť, nezapomenu.
Čtěte také
Jenže dnes vidím, že tu byl i druhý život, zdánlivě také společně sdílený, ale někým teď úplně nově, objevně a „nečernobíle“ přeinterpretovaný. A stejně jako ten první život, mnou žitý, jde i tady život doložitelný různými svědectvími, sociologickými sondami, grafy, čísly, anketami. A z nich vyplývá, že jsme vlastně za minulého režimu žili docela v idyle. Nejen v produkci mléka, masa, vajec, ale i v přepočtu automobilů, televizí i praček na obyvatele jsme drželi krok s vyspělým západem (Dějiny Česka, 2019).
A v kultuře? Měli jsme tu tak úžasnou modernizační vymoženost, o níž se mohlo Západu jen zdát, jako byla Laterna Magika. Zprostředkovali jsme avantgardu obyčejnému člověku! A mé milované malé scény? Ty sice prý zprvu dostávaly od režimu přes prsty, ale časem byly režimem podporovány, pěstovány, iniciovány a bohatě dotovány. Totéž se dá říci i o nevídaně štědrých dotacích do filmu, vážné hudby, nákladů knih – tak jakápak prosím vás „kulturní Biafra“, jak se lhalo na Západě?
Čtěte také
Zkrátka, dnes s údivem zjišťujete, a je vám to houby platné, že tenhle druhý život má s tím, v němž jste žili, o němž jste věděli a prožívali ho na vlastní triko, pramálo společného. Co vám bylo platné, když jste viděli kolem sebe desítky zakázaných inscenací, filmů, knížek, konkrétní případy šikanovaných umělců (někteří, jako z Divadla Waterloo nebo z party kolem satirického loutkáře Haupmana, seděli rok i dva natvrdo v kriminále jen kvůli divadlu, jiné to vyhnalo za hranice).
Každý tehdy věděl, že to a to se prostě nesmí, například nazvat ruskou okupaci okupací a censuru censurou, všichni to věděli a mohli se zachovat podle toho. A kdo se nezachoval, jeho problém. Každý si píše svůj kádrový posudek sám, hlásal tehdy nejmocnější muž ve státě, a mnohým občanům bohužel mluvil z duše. Teprve nová generace historiků, v čele s děkanem mé alma mater, přišla s převratným objevem hodným Nobela, že to, co jsme mylně prožívali jako nesvobodu a šikanu, byla vlastně obrovská modernizace. A rovnítko normalizace = modernizace je jejich novou teorií relativity (tentokrát historické). Tak nevím – byl to můj, nebo cizí život? Zbláznil jsem se já, nebo (někteří) mí kolegové?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
