Vladimír Just: Byl to náš život?

30. prosinec 2021

Čím jsem starší, tím víc vidím, že člověk vlastně žije dva životy. Jeden skutečný, se skutečnou rodinou, ženou, dětmi, rodiči, přáteli, se skutečnými radostmi i průšvihy, společně sdílenými kulturními zážitky. V mém profesním životě byly těmito sdílenými zážitky třeba malé scény, ostrůvky svobody v nesvobodě, které večer co večer zhruba třicet let sdružovaly hlediště osvobodivým pocitem „moci bezmocných“.

Pocitem kolektivní imunity vůči těm či oněm panujícím frázím a autoritám, ať už vládly v politice, v médiích či v oficiálních divadlech. Kolem zuřily represe, lepkavý socialistický kýč se všude lepil na paty, přilepil se dokonce úspěšně i na paty polistopadových časů, jen my jsme nadále pookřívali na těch ostrůvcích.

Čtěte také

Podobnými ostrůvky jako malé scény byly až do roku 1989 a zčásti poté i další neoficiální, trpěné a upozaděné kulturní aktivity (od podezřelých výstav, koncertů písničkářů, muzikantů a zpěváků bez konzervatoře až po samizdatové časopisy či knihy). Většinou se tyto pololegální aktivity odehrávaly v malých klubových prostorách, někdy zaštítěných hlavičkou svazu mládeže nebo odborů.

Tím víc mne dodnes fascinuje statečnost nikoli účinkujících (ti si odehráli své, sbalili svých pět švestek a mizeli), ale anonymních pořadatelů. Účinkující slízli diváckou smetanu, pořadatelé zkysli na místě a odnášeli to tvrdě i za nás, co jsme si dvě hodiny s odpuštěním pouštěli hubu na špacír. Nikdy na toto normalizační dvacetiletí, ať už viděné z pódií nebo častěji z hledišť, nezapomenu.

Čtěte také

Jenže dnes vidím, že tu byl i druhý život, zdánlivě také společně sdílený, ale někým teď úplně nově, objevně a „nečernobíle“ přeinterpretovaný. A stejně jako ten první život, mnou žitý, jde i tady život doložitelný různými svědectvími, sociologickými  sondami, grafy, čísly, anketami. A z nich vyplývá, že jsme vlastně za minulého režimu žili docela v idyle. Nejen v produkci mléka, masa, vajec, ale i v přepočtu automobilů, televizí i praček na obyvatele jsme drželi krok s vyspělým západem (Dějiny Česka, 2019).

A v kultuře? Měli jsme tu tak úžasnou modernizační vymoženost, o níž se mohlo Západu jen zdát, jako byla Laterna Magika. Zprostředkovali jsme avantgardu obyčejnému člověku! A mé milované malé scény? Ty sice prý zprvu dostávaly od režimu přes prsty, ale časem byly režimem podporovány, pěstovány, iniciovány a bohatě dotovány. Totéž se dá říci i o nevídaně štědrých dotacích do filmu, vážné hudby, nákladů knih – tak jakápak prosím vás „kulturní Biafra“, jak se lhalo na Západě?

Čtěte také

Zkrátka, dnes s údivem zjišťujete, a je vám to houby platné, že tenhle druhý život má s tím, v němž jste žili, o němž jste věděli a prožívali ho na vlastní triko, pramálo společného. Co vám bylo platné, když jste viděli kolem sebe desítky zakázaných inscenací, filmů, knížek, konkrétní případy šikanovaných umělců (někteří, jako z Divadla Waterloo nebo z party kolem satirického loutkáře Haupmana, seděli rok i dva natvrdo v kriminále jen kvůli divadlu, jiné to vyhnalo za hranice).   

Každý tehdy věděl, že to a to se prostě nesmí, například nazvat ruskou okupaci okupací a censuru censurou, všichni to věděli a mohli se zachovat podle toho. A kdo se nezachoval, jeho problém. Každý si píše svůj kádrový posudek sám, hlásal tehdy nejmocnější muž ve státě, a mnohým občanům bohužel mluvil z duše. Teprve nová generace historiků, v čele s děkanem mé alma mater, přišla s převratným objevem hodným Nobela, že to, co jsme mylně prožívali jako nesvobodu a šikanu, byla vlastně obrovská modernizace. A rovnítko normalizace = modernizace je jejich novou teorií relativity (tentokrát historické). Tak nevím – byl to můj, nebo cizí život? Zbláznil jsem se já, nebo (někteří) mí kolegové?

autor: Vladimír Just
Spustit audio