Vladimír Just: Derniéry a premiéry

7. prosinec 2022

Derniéra nebývá obvykle v divadlech moc populární. Často proběhne v tichu a bez ovací. Zvláště tehdy, když inscenace končí krátce po neslavné premiéře a pro nezájem publika se tiše odebere na věčnost. Jsou ale jiné derniéry – jednu s ohlasem přímo hektickým, na níž do smrti nezapomenu, jsem zažil v Krejčově Divadle Za branou v červnu 1972, kdy toto v Evropě a ve světě věhlasné divadlo násilím zemřelo pod surovou sekyrou normalizační moci.

Všichni v divadle tehdy věděli, že nejen inscenace, ale celé divadlo a celá jedna éra moderního divadla tady zpívá svou labutí píseň. A výkon souboru, elektrizující atmosféra i bouře potlesku po Čechovově Rackovi tomu odpovídaly.

Čtěte také

Tehdy jsem snad poprvé, a dlouho dobu i naposledy (čest a sláva výjimkám!), chápal závěrečné masové vstávání v divadlech nikoli jako pitomou konvenci (pitomou proto, že v 95 procent případů vůbec neodpovídá proběhu jinak průměrného představení). Nebylo to tehdy ještě ono vyprázdněné dnešní klišé, ale výraz opravdu jedinečného, mimořádného a proto oprávněného aktu úcty – i protestu.

Podobná situace i s podobně nekulturním postupem úřadů – byť ani zdaleka ne v tak drastických rozměrech – nastala o čtyřicet let později. A to při loučení s předčasně ukončeným životem Pařízkovy (a Jařabovy) éry v Divadle komedie, loučení, jež se pak protáhlo dlouho přes půlnoc. Studený, neosobní odlesk Pařízkovy éry, jež nyní aspoň matně doznívá – a dobře tomu tak – u několika pražských uskupení, se zdráhám nazvat legitimním pokračováním toho, co jsme kdysi prožívali v Komedii. Tam šlo o pravý opak toho chladu, jejž na nás vane dnes. Opak toho, čemu Václav Bělohradský říkal „eschatologie neosobnosti“.

Čtěte také

Nedávno jsem zažil v Semaforu další nezapomenutelné derniéry. I při nich závěrečná „povstávání“ aplaudujícího publika náhle dávala smysl. A nešlo jen o atmosféru loučení, protože z podhoubí těch derniér rostly nové premiéry. Jiří Suchý se v těchto slavnostních derniérách, vynucených finanční situací, spolu s námi loučil mj. s úspěšnými kusy z roku 2017: Šest žen a Začalo to Vestpocketkou.

První z nich bylo čtení z fiktivního deníku Jindřicha VIII. o jeho šesti ženách alias šesti zpěvačkách – Suchého textappelový nápad ještě z éry Reduty měl pozoruhodně dlouhý pětašedesátiletý život, první verze se datuje ještě před vznik Semaforu roku 1958. Druhá ohlášená derniéra, Vestpocketka, měla snad dnes bouřlivější ohlas než premiéra před pěti léty.

Čtěte také

Tehdy jsem se trochu obával, že mě čeká jakási pomníkoidní rekonstrukce slavné hry, jež založila slávu Osvobozeného divadla, totiž „revue z kapsy u vesty“ pánů Voskovce a Wericha z roku 1927. Mýlil jsem se, šlo naopak o jedno z nejoriginálnějších a nejlepších představení polistopadového Semaforu. Tíha večera totiž neležela na hercích, kteří by se snažili více či méně zdařile napodobit původní postavy hry (velmi chytře se k této nápodobě neuchýlila ani klaunská dvojice protagonistů většiny dnešních představení Molavcová + Suchý).

Herce v postavách Vestpocketky zastoupili muzikanti z patnáctičlenného semaforského big bandu. Ten se teď vyskytuje i v dalších představeních, nejnověji při premiéře Devatenáct tváří jazzu, kde Suchý navazuje na zdroj divadelnosti, znovuobjevený právě Šesti ženami a Vestpocktkou. A tak se tu stává pomalu ale jistě „orchestr, který hraje divadlo“ hlavním hybatelem dění.

Čtěte také

K jazzu vždycky patřil humor. Odloží-li muzikant saxofon a na chvilku si jakoby „zablbne“ v postavě, nepotřebuje předstírat, že on je tou postavou, neboť jeho hracím polem je naopak vzdálenost od postavy, vzdálenost jazzu od divadla: zkrátka odstup.

Věc, která se složitě učí na divadelních školách a jíž Brecht věnoval stohy úvah. Jde vlastně o nové naplnění Nietzscheho teze o „zrození tragédie z ducha hudby“. Jelikož Nietzsche zapomněl na komedii, v Semaforu teď jeho tezi už několikerým zrodem komedie z ducha swingové hudby doplnili. V konzervativním Semaforu to působí skoro avantgardně!

autor: Vladimír Just
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová