Vladimír Just: Derniéry a premiéry

Všichni v divadle tehdy věděli, že nejen inscenace, ale celé divadlo a celá jedna éra moderního divadla tady zpívá svou labutí píseň. A výkon souboru, elektrizující atmosféra i bouře potlesku po Čechovově Rackovi tomu odpovídaly.

Čtěte také

Vladimír Just: Vražda, která nebyla vraždou

Tehdy jsem snad poprvé, a dlouho dobu i naposledy (čest a sláva výjimkám!), chápal závěrečné masové vstávání v divadlech nikoli jako pitomou konvenci (pitomou proto, že v 95 procent případů vůbec neodpovídá proběhu jinak průměrného představení). Nebylo to tehdy ještě ono vyprázdněné dnešní klišé, ale výraz opravdu jedinečného, mimořádného a proto oprávněného aktu úcty – i protestu.

Podobná situace i s podobně nekulturním postupem úřadů – byť ani zdaleka ne v tak drastických rozměrech – nastala o čtyřicet let později. A to při loučení s předčasně ukončeným životem Pařízkovy (a Jařabovy) éry v Divadle komedie, loučení, jež se pak protáhlo dlouho přes půlnoc. Studený, neosobní odlesk Pařízkovy éry, jež nyní aspoň matně doznívá – a dobře tomu tak – u několika pražských uskupení, se zdráhám nazvat legitimním pokračováním toho, co jsme kdysi prožívali v Komedii. Tam šlo o pravý opak toho chladu, jejž na nás vane dnes. Opak toho, čemu Václav Bělohradský říkal „eschatologie neosobnosti“.

Čtěte také

Vladimír Just: Zavolejte mi, až umře. O informacích a veřejném mínění

Nedávno jsem zažil v Semaforu další nezapomenutelné derniéry. I při nich závěrečná „povstávání“ aplaudujícího publika náhle dávala smysl. A nešlo jen o atmosféru loučení, protože z podhoubí těch derniér rostly nové premiéry. Jiří Suchý se v těchto slavnostních derniérách, vynucených finanční situací, spolu s námi loučil mj. s úspěšnými kusy z roku 2017: Šest žen a Začalo to Vestpocketkou.

První z nich bylo čtení z fiktivního deníku Jindřicha VIII. o jeho šesti ženách alias šesti zpěvačkách – Suchého textappelový nápad ještě z éry Reduty měl pozoruhodně dlouhý pětašedesátiletý život, první verze se datuje ještě před vznik Semaforu roku 1958. Druhá ohlášená derniéra, Vestpocketka, měla snad dnes bouřlivější ohlas než premiéra před pěti léty.

Čtěte také

Vladimír Just: Festivaly a média

Tehdy jsem se trochu obával, že mě čeká jakási pomníkoidní rekonstrukce slavné hry, jež založila slávu Osvobozeného divadla, totiž „revue z kapsy u vesty“ pánů Voskovce a Wericha z roku 1927. Mýlil jsem se, šlo naopak o jedno z nejoriginálnějších a nejlepších představení polistopadového Semaforu. Tíha večera totiž neležela na hercích, kteří by se snažili více či méně zdařile napodobit původní postavy hry (velmi chytře se k této nápodobě neuchýlila ani klaunská dvojice protagonistů většiny dnešních představení Molavcová + Suchý).

Herce v postavách Vestpocketky zastoupili muzikanti z patnáctičlenného semaforského big bandu. Ten se teď vyskytuje i v dalších představeních, nejnověji při premiéře Devatenáct tváří jazzu, kde Suchý navazuje na zdroj divadelnosti, znovuobjevený právě Šesti ženami a Vestpocktkou. A tak se tu stává pomalu ale jistě „orchestr, který hraje divadlo“ hlavním hybatelem dění.

Čtěte také

Vladimír Just: Válka z ptačí perspektivy

K jazzu vždycky patřil humor. Odloží-li muzikant saxofon a na chvilku si jakoby „zablbne“ v postavě, nepotřebuje předstírat, že on je tou postavou, neboť jeho hracím polem je naopak vzdálenost od postavy, vzdálenost jazzu od divadla: zkrátka odstup.

Věc, která se složitě učí na divadelních školách a jíž Brecht věnoval stohy úvah. Jde vlastně o nové naplnění Nietzscheho teze o „zrození tragédie z ducha hudby“. Jelikož Nietzsche zapomněl na komedii, v Semaforu teď jeho tezi už několikerým zrodem komedie z ducha swingové hudby doplnili. V konzervativním Semaforu to působí skoro avantgardně!