Vladimír Just: Zavolejte mi, až umře. O informacích a veřejném mínění

Návrat disidenta Havla z vězení prakticky rovnou do křesla prezidenta země, jež ho před pár měsíci ještě věznila, byla v roce 1989 věc neočekávatelná (i pro vlastní aktéry – pro moc i vězně). Proto se vzápětí stal český prezident hvězdou titulních stran a agentur téměř celého světa. Než přišla jiná senzace.

Čtěte také

Vladimír Just: Média, výročí a válka

To platí i dnes. Senzací neočekávatelného nebyla pouze samotná ruská agrese (ty byly i předtím), jako rozhodnutí prezidenta Zelenského zůstat v Kyjevě a odtud řídit, zdálo se tehdy zcela marnou obranou proti přesile. Další průběh války, i když sebevíc hrůzný, je pro většinová média spíš nuda.    

Jak kdysi napsal Karel Čapek – stovky bezejmenných kominíků leze celá desetiletí po pražských střechách, ale když v centru Prahy spadne jeden jediný a zabije se, jsou toho plné noviny. Proto i ta nejserióznější elektronická i tištěná média, jež u nás ještě naštěstí existují, nejsou a nemohou být věrným obrazem toho, co se stalo a děje. V kultuře, ve společnosti i v politice. Ten obraz je předem korigovaný, a třeba nechtěně cenzurovaný. Nevysílá se vše důležité, ale jen to, k čemu se seženou obrázky, fotografie, záznamy, dokumenty. V případě rozhlasu nahrávky, reportáže, svědectví. 

Čtěte také

Vladimír Just: O dadaismu a válce

Zapomíná se přitom na J. A. Komenského (jehož 430. výročí narození koncem března jsme letos až na výjimky dost ostudně prošvihli). Právě Komenského poutník Labyintem světa v kapitole o „novinářích“ dospěje k různým nosičům informací – dnešním slovníkem médiím, v jeho době to byli poslové na koních. Podle Komenského u těch nejrychlejších jezdců (dnes tuto rychlou službu vykonávají on-line weby) bývá největší shluk lidí. Mají nejvyšší rating. Ale pozor, upozorňuje Komenský, ti nejrychlejší poslové jsou ti nejméně spolehliví, jejich omyly pak musí napravovat jiní jezdci. Právě proto je nutné počkat a nevylučovat ty pomalejší, ti bývají totiž nejspolehlivější. 

Z této Komenského metafory se zrodila jedna z nejhlubších knih české literatury, Kulhavý poutník Josefa Čapka. Tím, že poutníkovi příroda něco ubrala (na rychlosti!), mu zase něco přidala: hlubší vidění věcí tohoto světa, včetně samotné přírody a povahy lidí i světa. A o tomtéž vlastně mluví i Václav Havel, když v eseji Příběh a totalita cituje odpověď redaktora významného amerického deníku na dotaz, zda by nemohli veřejnost informovat o trýznění politického vězně, trpícího astmatem: „Zavolejte mi, až ten člověk umře!“ Stručná, vše vystihující odpověď.

Čtěte také

Vladimír Just: Pomník jedné řeči?

Médiím tedy rozhodně nikdy nešlo a nejde, jak by mohlo vyznít z výše citované počáteční definice, pouze o „vyšší míru sdělení“. Jde jim o vyšší míru ú-činu. I Goethův Faust ve slavném monologu ve studovně, těsně před vetřením Mefista do jeho soukromí, dospívá při překladu Bible k tomu, že na počátku nebylo slovo, ani síla, ale právě ú-čin. Však také in-formace (z latinského in-formo) znamená nikoli vzdělávat, rozšiřovat obzory, ale vytvářet, formovat.

V případě médií vytvářet i formovat veřejné mínění. Když je těch informací víc, vzájemně si konkurují a je čas konfrontovat s těmi pomalejšími (podcasty, kulturní týdeníky, čtrnáctideníky, větší studie), nebezpečí, že nám kdosi nasazuje, řečeno opět s prvním českým teoretikem médií Komenským, brýle mámení, je vždycky menší. Kdykoli a kdekoli jsou ti rychlí poslové vypouštěni všechny z jedné stáje, ať už pod patronací Putina či jiného monopolního vlastníka médií, je nebezpečí manipulace a formování veřejného mínění násobně vyšší. A měli bychom, opět kdykoli a kdekoli, zpozornět.