Vladimír Just: Festivaly a média

Navzdory tomu, že si i v Hradci na nezájem diváků nemohou stěžovat, naopak (festival je po desetiletí v oblasti divadla nejnavštěvovanější, standardně od 40 tisíc registrovaných diváků do zhruba jednou tolik tzv. „open air“ návštěvníků).

Čtěte také

Vladimír Just: Zavolejte mi, až umře. O informacích a veřejném mínění

Chápu, že Vary jsou kromě přehlídky filmů i lákavou pastvou pro bulvár, na jejíž lepkavý pel rády sedají i seriózní média. (Z kategorie těch opačných mě letos potěšil výrok oceněného Benicia Del Tora až z Portorika, když rozjíveným divákům připomněl, že za jejich, nikoli za jeho rodnými humny, právě zuří krvavá válka).

Pro srovnání pár čísel. Oproti 170 celovečerním filmům ve Varech je v Hradci na tři stovky (přesně 293) odehraných představení. Ve Varech se prodalo celkem úctyhodných 121 tisíc vstupenek, oproti zmíněné třetině registrovaných hradeckých. Hradecké dění se ovšem odehrává na celkem 38 scénách, od hlavních staggion přes divadelní stany a šapitó. Celé centrum se tu v osmi dnech mění ve velké jeviště, kdy městem od rána do večera pulsují davy mladých lidí.

Čtěte také

Vladimír Just: Média, výročí a válka

A kulisy této živé scény tvoří jedinečná hradecká architektura, na níž, jak se shodují kunsthistorici, dají se názorně přednášet dějiny slohů od gotiky po secesi, kubismus, funkcionalismus či brutalismus. Přidanou hodnotou jsou ve Varech oproti jinde přespolní „baťůžkáři“, na rozdíl od celebrit politiky opravdoví milovníci filmu.

Jenže totéž vidíme i v Hradci, všude, v parcích, ulicích i divadlech, jasně převažují -náctiletí. Nemluvě o každodenních koncertech, kde na Letní scéně i v plenéru se hlava na hlavě tísní stovky a tisíce vzácně tolerantních teenagerů, kteří vedle punku, rocku, funky, folku i rapu zkousnou i swing, jazz a soul. Tady, ne v Praze, jsem naživo poznal ještě neznámý fenomén Radúza, spolu s diváky jásal nad Laco Déczim či Ivou Bittovou.

Čtěte také

Vladimír Just: O dadaismu a válce

Evergreenem je tu punk-rock-folk-jazzová kapela Mastix, složená ze současných i minulých hereckých hvězd divadla. Letos jsem tu např. obdivoval i zvládnutou jazztrubku a hlas dnes už národně-divadelní star Pavlíny Štorkové.

Přitom jak Hradec, tak Vary, mají kromě trvalé české stopy i mezinárodní rozměr. V Hradci např. zaujal letos krakovský Teatr Ludowy netradičně tradičním Strýčkem Váňou, finský Livsmedlet, italský Sardegna Teatro či Teatropersona, nehledě na zde tradiční špičkové scény slovenské. Byly ovšem doby, kdy do Hradce, pokud dotace stačily, jezdily osobně i celebrity jako Annie Girardotová, Jurij Ljubimov či pravidelně Václav Havel.

Čtěte také

Vladimír Just: Válka z ptačí perspektivy

Faktem i tak zůstává, že celkový mediální ohlas hradeckého festivalu v centrálních médiích, až na drobné výjimky (Deník N, Vltava?) se limitně blížil nule. Pobavilo mě, že i renomovaný Respekt nabízel ve velké letní příloze SEZÓNA v rubrice Festivaly podrobné informace o daleko menších, ba obskurních lokálních akcích, že už tři měsíce dopředu avizoval plzeňský Mezinárodní festival Divadlo  – a o největší divadelní přehlídce v zemi ani ťuk. Nerozumím tomu.

Možná je to už tradiční českou vadou – neumět se „prodat“ (nebo „prodrat“?) do médií? Anebo tu mísím jablka a hrušky, divadlo a film? Jenže ve srovnání prázdnot hledišť kin a divadel, rozhodně zatím to druhé neprohrává! Že by za tím byly jen peníze? Kdo platí, ten jede, až dojede nejvýš? Že by i v kultuře platilo totéž pravidlo, jako v prezidentské kampani?