Vladimír Just: Vražda, která nebyla vraždou

Pokusem zajisté rozporuplným, mísícím cizorodé žánry a ne ve všech složkách a postavách výsostně zdařilým tak, jako v ústřední postavě lesbické vyšetřovatelky v podání Marthy Issové. Jistě jste poznali, že mluvím o kontroverzní televizní tetralogii Pozadí událostí.

Čtěte také

Vladimír Just: Festivaly a média

Ačkoli jsou ve hře lidské vztahy, včetně vztahů erotických, jde o pokus co do, módně řečeno, explicitních scén, až nápadně cudný. Však také jedna z absurdních výtek od renomovaného kritika zní, že se tu vůbec „viditelně nesouloží a nemasturbuje a ani moc nevyšetřuje“.

Jiná recenzentka zalituje, že si neužila protivného policejního vyšetřovatele v podání Tomáše Bambuška doma ve spodním prádle, tak jako vyšetřovatelku. A ačkoli hlavního viníka, troufám si tvrdit, do poslední minuty nikdo neodhadne, suverénně se tu tvrdí, že ho každý odhalí po prvním dílu. Atd.

Vyšetřovatelek (vyšetřovatelů) jiné sexuální orientace už bylo možné v novém tisíciletí vidět mnoho, ale tato mi připadala nejvěrohodnější, nejlidštější. Nejen díky empatické Issové, ale i autorům a režii – myslím, že udělali pro toleranci k menšinám a pro přirozené, nedeklarované a neideologické chápání jakékoli jinakosti u nás daleko víc, než všichni, kteří se na tytéž tvůrce okamžitě sesypali jako rozzuřené vosy.

Čtěte také

Vladimír Just: Zavolejte mi, až umře. O informacích a veřejném mínění

Mnozí z nich dokonce takto předem pro jistotu pokáleli celý opus hned po prvém dílu, tedy dříve, než si divák mohl udělat úsudek. Ten dostal tedy dílo už dopředu zrecenzované, i s návodem, jak se má na něj dívat (či spíše nedívat). Kritici se rozhodli myslet za něj. Bylo to nejen neetické, bylo to hloupé. Český divák má tendenci po takové popravčí smršti už ze zvědavosti se na dílo kouknout.

Ale toto nemá být recenze, nýbrž obecná úvaha o smutném stavu české kritiky. A vůbec samostatného, nestádovitého kritického myšlení, tedy disciplíny, v níž už od školních let i podle zahraničních výzkumů nejvíc u nás pokulháváme. Už před více než sto lety si F. X. Šalda povzdychl, že český kritik má mravy leda psí – dovolí si vyštěknout pouze na toho, na koho vrčí právě obecenstvo či kuloáry (a to měl osamělý vladař naší kritiky psy až příslovečně rád).

Čtěte také

Vladimír Just: Média, výročí a válka

V našem případě většina vrčících publicistů, jejichž argumenty a rádoby učené vývody (o francouzském strukturalismu, o smrti autora, o teorii fikčních světů apod.) se opakují z recenze do recenze jako přes kopírák. Dokonce se vyskytl případ, s nímž jsem se v žánru kritiky, ať už jako historik nebo přímý svědek, od listopadu 1989 nesetkal – a bylo to v roce 2022 déjà vu opravdu nemilé. Jistě dobře míněná, kolektivní kritika, podepsaná pěti lidmi – ne jen za ně, ale za hnutí, za studentskou iniciativu (jíž jsem jinak od počátku fandil a fandím).

Kolektiv nechť ale píše manifesty, rezoluce, petice – ale ne uměleckou kritiku. Ta už od dob Nerudových a Šaldových stojí a padá s pravdou osobnosti, která je pro Šaldu odleskem pravdy Boží. Musí mít osobní autorskou legitimaci. „Čím více knih přečteš, čím více debat absolvuješ“, říká, inspirován právě Šaldou, i filosof Josef Šafařík, „tím více shledáš, že jediné, čím nelze otřást, nejsou důvody, nýbrž osobní záruka píšícího. Pravda je to, zač ty osobně ručíš“. Dnes, ve sféře neosobních komunit, bublin a hnutí jsme svědky pravého opaku.