Vladimír Just: Troubové
Slovo troubení je možné chápat v několikerém významu. Samozřejmě hra na trubku. Dále může troubení znamenat – vzhledem k realitě ještě dost milosrdně – tupé čumění, civění, čučení, tedy počínání těch, které už J. A. Komenský nazýval zevlové: to jest ti, kteří více ústy než očima na svět se dívají. Tak tento význam, který popsal geniální autor Labyrintu, výjimečně nemám na mysli.
Ani nemyslím na ostentativně hlasité smrkání, které miluju hlavně v divadle nebo na přednáškách, kdy troubící si takřka nikdy nevybere pauzu mezi větami, ale vždycky pocítí svou potřebu uprostřed věty, nejčastěji uprostřed slova.
Čtěte také
Někdy trpělivě počkám až dosmrká, a řeknu přerušené slovo znovu, ale ve dvou případech ze tří si i on pak počíhá na svou chvíli, a vletí mi do toho podruhé, čímž vznikne mezi námi až nechtěně jakýsi komický mimoverbální dialog. Mám ale tentokrát na mysli troubení od časů Komenského hodně nové, troubení klaksonové.
Určitě to znáte: vedro, štrůdl, zácpa, jen občas se to hne. Nejvyšší povolenou rychlost v místě, padesátku, mírně překračuji, jedu nebo popojíždím standardně pětapadesátkou, před sebou nechávám záměrně víc než metrovou pauzu. Automatické lepení na něčí zadek totiž považuji za jednu z nejhnusnějších, zřejmě už geneticky vrozených vad českého řidiče (opravdu jsem před časem za celodenní jízdu z Amsterodamu přes Kassel tohle lepení zažil až za Rozvadovem).
Čtěte také
A zatímco tiše zpytuju svědomí za mírný přestupek, za mnou nějaký zběsilec v nablýskané Toyotě na mě troubí a bliká, už několikátý kilometr mě světelně pohání, abych jel rychleji. Pak to nevydrží a předjíždí. Podvědomě zrychluji, zlu se nemá ustupovat, tahle to začíná, u nás měkotů, a končí Putinem, říkám si. Pak přece jen přibrzdím, mé tolerantnější já vítězí, třeba má chlápek pádný důvod fofrovat, dítě choří, žena rodí, matka umírá, když ale vidím, že mě předjíždí mladistvý mafián v černých brýlích, jak z italského filmu, ťuká si na čelo a že jede sám, zatímco mu z auta řve ta nejagresivnější disko-popina, padají i mé poslední polehčující okolnosti a podvědomě zase zrychlím.
Ostatní zřejmě uvažují podobně, chlápek jede dál minimálně osmdesát devadesát v levém pruhu, až ho konečně nějaká slabá povaha pustí, takhle to dopadne vždycky, říkám si, díky nám srabům, co zlu ustupujeme, místo abychom drzosti v zárodku čelili. Jenže co to znamená čelení zlu v téhle situaci, než přivolávat karambol, jen když naše ego bude ukojeno? A co když ten měkota, co ho teď pustil, jediný z nás má koneckonců rozum a chce prostě zamezit kolizi? Ale není to tak i s válkou?, slyším v sobě hlas chcimíra a vzápětí ho zapudím, při vzpomínce na Buču, a všechny Buče světa.
Čtěte také
Zatímco takto mudruju, vidím ovšem zuřivce o pět aut vepředu dál a dál znovu blikat, troubit a pohánět k větší rychlosti novou oběť. Bez troubení nemůže být, je chudák drogově závislý na rychlosti, když ji nemá, troubí. Na pomalé chodce, důchodce, děti, cyklisty, koloběžkáře, všechny možné nás blbé dodržovače pravidel. Chce, abychom mu šli z cesty.
Nikdy nezapomenu na záběr arogantního poslance, který se na veřejné ulici hrne ke vchodu do sněmovny, nějaký novinář, zvědavec či jen náhodný chodec se mu připlete do cesty, a on ho odstrčí: „Proč tu jste, když tady jdu já?“ Ano, proč tu jsme? My neposlanci, my, co nefetujeme rychlost ani vlastní důležitost, co místo cest do světa raději cestujeme do sebe? A hlavně my, co necítíme potřebu do světa troubit a vytrubovat: tady jdu já?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
