Vladimír Just: O Norbertu Lichém a délce či kvalitě života

Větší nesmysl snad ani nelze vyslovit. Ta floskule vlastně obvykle cudně zakrývá, jak se dnes módně říká, ne moc „komfortní“ fakt, že nám je vzpomínat na někoho všemi oblíbeného, pilného, hodného, leč spíše – průměrného. Vzhledem k Lichému je to samozřejmě pyramidální pitomost. Když vynechám některé výrazné postavy i ve filmech či online prostoru (namátkou Rolbař Zbyňa v populární Lajně, Míra Kluc v Okresním přeboru aj.), tak tento herec se stačil během zhruba čtvrtstoletí převtělit do opravdu neuvěřitelného množství naopak velkých, ne-li titulních, rolí.

Čtěte také

Vladimír Just: O vědění bez lásky

Po ještě mladistvém Fanfánu Tulipánovi to byl například Moliérův Tartuffe, Harpagon v Lakomci či Zdravý nemocný Argan, Almaviva ve Figarově svatbě, Čochtan v Divotvorném hrnci, Plavčík Důra v Rozmarném létě, Claudius v Hamletovi, Rogožin v Dostojevského Idiotovi, Estragon v Čekání na Godota, profesor Serebrakov ve Strýčku Váňovi, Lízal v Maryše, satan Woland v Mistru a Markétce, Sládek v Havlově Audienci, nehledě na další hlavní role: Karel Roman Kopferkingl v nezapomenutelném Spalovači mrtvol, Král Lear a naposledy loni Hitchcock v Lekci  Hitchockovi.

Co postava, to promyšlená psychologická studie, hluboký, nemilordný, skalpelově ostrý, vždy břitký a přesný dušezpyt – a přitom všechny ty mistrovské, tu rembrandtovské, tu boschovské, tu werichovské portréty před vámi herec načrtl jakoby jen tak z dlouhé chvíle, mimochodem, lehkou rukou, namátkou, jako plod okamžité improvizace. Jen a jen pro vás – teď a tady.

Čtěte také

Vladimír Just: Troubové

Dokázal být, jako všichni velcí herci, nejen jejím pouhým analytikem, popřípadě ironickým komentátorem či soudcem, ale především advokátem každé postavy. A to i jejích mefistofelských, temných a zločinných stránek, umožnil vám nahlédnout do jejich duše. Jednou z jeho absolutně vrcholných kreací – ale mohl bych vybrat i desítky jiných – byl jeho nepřekonatelný zhýralec, poživač a sobec Fjodor Karamazov v docela nedávných Bratrech Karamazových.

Viděl jsem těch starých, chlípných, imperátorských Karamazovů vrávorat a řvát na českých i zahraničních jevištích, na plátně i obrazovce snad stovky, ale ten „Bertíkův“ východně despotický Karamazov byl asi opravdu nejautentičtější (podobně jako jeho džinghischánsky východní Rogožin z téhož divokého chovu u Dostojevského Idiota). Na rozdíl od svých nezdárných synů, milenek a většiny ostatních postav měl starý Karamazov humor. Byl pohotový, vtipný, sám sebe viděl docela přesně v těch nejodpudivějších polohách, jakoby pod zvětšovacím sklem.

Čtěte také

Vladimír Just: Slova, slova, slova a čin

Jiným, drastičtějším příkladem byl jeho Kopfrkingl ze Spalovače mrtvol. Vůbec nebyl pouhou divadelní kopií, a i tento nesmysl jsem slyšel, nejdémoničtější filmové postavy Rudolfa Hrušínského. Zatímco Hrušínský byl svým učesaným chováním, přehnaně, až strojově spisovnou dikcí i mimikou – a mohl za to i způsob snímání „rybím okem“ – někým už v zárodku lehce vyšinutým, deviantním, nic takového u Lichého. Naopak, důraz je kladen na vývoj postavy. Ukazuje-li něco, pak to, jak se i z opravdu slušného, obyčejného, hodného (na rozdíl od filmu bez ironie) může stát masový zločinec. Příklady nechť si posluchač vybere z dnešní reality sám.

Samozřejmě, živých vzpomínek a osobních zážitků, jež jsou samy o sobě vlastně faktickým důkazem o existenci posmrtného života, byť života v  jiné dimenzi, v dimenzi vzpomínky, existuje nepřeberně. A jsou samy důkazem o hodnotě života, jež není dána jeho délkou, ale kvalitou. A intenzitou žití. Prodloužit život lze i zevnitř, to už věděl Karel Čapek, jinak by nenapsal Věc Makropulos.