Vladimír Just: Slova, slova, slova a čin
Netušil jsem, že budu někdy v životě odcházet nadšený z tohoto pahorku. Totiž z areálu Armádního muzea a okolí, jemuž – stejně jako čtvrti, městu a našemu dějepisu – velí svým palcátem Jan Žižka z Trocnova. A svým perem po duchu i Zdeněk Nejedlý (když pominu ducha Klementa Gottwalda, který pro mne po nepovedeném balzamování strašil v areálu dál, a v některých hlavách oba straší doteď).
Měl jsem prostě od malička k tomuto slavnostnímu místu, jakkoli mám úctu k jeho prvorepublikovým budovatelům, až pudový odpor a obcházel ho obloukem. Ten bude pochopitelný jen tomu, kdo prošel od padesátých do osmdesátých let základním, středoškolským, vysokoškolským i postgraduálním vzdělávacím drilem a kdo tu zažil bezpočet povinných školních návštěv.
Čtěte také
Jenomže pak přišel letošní 21. srpen, který můj vztah k pahorku zcela změnil. Může za to Jiří Sozanský. Málokdo totiž rozťal veřejný prostor tak výrazným činem, a nikoli jen slovy, jako on.
Výtvarník, který své nezaměnitelné velkoformátové instalace, objekty a knihy věnoval osobnostem i událostem v mezních situacích (Josef Čapek, Jan Zahradníček, Záviš Kalandra, Jan Zajíc, Ivan Magor Jirous resp. „1969 – rok zlomu“, „1984 – rok Orwella“ aj.). Tím vždy čelil jedné z nejzákeřnějších chorob dneška, obecné ztrátě paměti. Ne náhodou je právě „Amnézie“ nejen název nedávné Sozanského výstavy i knihy, ale i základní, průběžné téma jeho tvorby.
Čtěte také
A nejnověji zvěčnil do bronzu dokonce jména všech 137 dosud anonymních obětí ruské invaze roku 1968. A to plastikou STO TŘICET SEDM (byť celkový počet zatím zjištěných obětí ruské okupace do roku 1991 byl víc než trojnásobný – 425). Mezi vyrytými jmény, o nichž se dvaadvacet let pod hrozbou perzekucí muselo mlčet, najdeme mladého kluka, vlastně ještě dítě, Miroslava Beránka, jehož život byl zmařen ruskou kulkou v šestnácti leteh. A šestadvacetiletou Marii Charouskovou, zastřelenou na Klárově. Zde se StB mstila dokonce i na čerstvém vdovci – hrozila mu, pokud o vraždě své mladičké ženy veřejně cekne, ztrátou zaměstnání a odebráním malého syna.
Více než třímetrová plastika je do konce roku umístěna právě v Armádním muzeu na Žižkově. Plastika vás zdrtí už ostřím vražedné čepele, vražené mezi dlouhý seznam jmen. Akustickou součástí instalace je i originální skladba Michala Pavlíčka, do níž jsou zakomponovány i rozdílné tóny, jež bronz vydává v různých partiích plastiky.
Čtěte také
A třetím komponentem projektu INVAZE 68 je osm velkoformátových olejomaleb. Zde je základním leitmotivem stopa tankových pásů, kontrastující se stopou lidskou. Jde o ryze abstraktní prvek, spíše jakési „tankové písmo“, znak, popisující celou událost a povyšující ji do existenciální roviny. Znak o to účinnější, že brutální reál tanků a lidských postav, si tam musíte dosadit sami.
Vypravil jsem se – přesněji „vyplazil“ jsem se – na Žižkov rozpálenými ulicemi ve výhni srpnového poledne, a to doslova s vyplazeným jazykem. Výstava mě však svými nápady a asociacemi, shodnými s mými vlastními dávno zasutými vzpomínkami, energeticky naplnila tak, že jsem hned potom v euforii i s batohem vyběhl prudkým kopcem ještě nahoru k Žižkovi, nechal dojmy doznívat a osvěžit se jako přidanou hodnotou pohledem na Prahu.
Zkuste to někdy taky, myslím tím hlavně výstavu. A když to do konce roku na Žižkov nestihnete, držte aspoň palce záměru Jiřího Sozanského, ředitele Aleše Knížka, historika Petra Blažka, architekta Josefa Pleskota a dalších, umístit trvale plastiku mezi bývalý parlament a Muzeum. Pár metrů od místa sebeoběti Jana Palacha.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
