Vladimír Just: Slova, slova, slova a čin

Měl jsem prostě od malička k tomuto slavnostnímu místu, jakkoli mám úctu k jeho prvorepublikovým budovatelům, až pudový odpor a obcházel ho obloukem. Ten bude pochopitelný jen tomu, kdo prošel od padesátých do osmdesátých let základním, středoškolským, vysokoškolským i postgraduálním vzdělávacím drilem a kdo tu zažil bezpočet povinných školních návštěv. 

Čtěte také

Vladimír Just: Troubové

Jenomže pak přišel letošní 21. srpen, který můj vztah k pahorku zcela změnil. Může za to Jiří Sozanský. Málokdo totiž rozťal veřejný prostor tak výrazným činem, a nikoli jen slovy, jako on.

Výtvarník, který své nezaměnitelné velkoformátové instalace, objekty a knihy věnoval osobnostem i událostem v mezních situacích (Josef Čapek, Jan Zahradníček, Záviš Kalandra, Jan Zajíc, Ivan Magor Jirous resp. „1969 – rok zlomu“, „1984 – rok Orwella“ aj.). Tím vždy čelil jedné z nejzákeřnějších chorob dneška, obecné ztrátě paměti. Ne náhodou je právě „Amnézie“ nejen název nedávné Sozanského výstavy i knihy, ale i základní, průběžné téma jeho tvorby.

Čtěte také

Vladimír Just: Jsme děti zapomnění?

A nejnověji zvěčnil do bronzu dokonce jména všech 137 dosud anonymních obětí ruské invaze roku 1968. A to plastikou STO TŘICET SEDM (byť celkový počet zatím zjištěných obětí ruské okupace do roku 1991 byl víc než trojnásobný – 425). Mezi vyrytými jmény, o nichž se dvaadvacet let pod hrozbou perzekucí muselo mlčet, najdeme mladého kluka, vlastně ještě dítě, Miroslava Beránka, jehož život byl zmařen ruskou kulkou v šestnácti leteh. A šestadvacetiletou Marii Charouskovou, zastřelenou na Klárově. Zde se StB mstila dokonce i na čerstvém vdovci – hrozila mu, pokud o vraždě své mladičké ženy veřejně cekne, ztrátou zaměstnání a odebráním malého syna.

Více než třímetrová plastika je do konce roku umístěna právě v Armádním muzeu na Žižkově. Plastika vás zdrtí už ostřím vražedné čepele, vražené mezi dlouhý seznam jmen. Akustickou součástí instalace je i originální skladba Michala Pavlíčka, do níž jsou zakomponovány i rozdílné tóny, jež bronz vydává v různých partiích plastiky.

Čtěte také

Vladimír Just: O vědění bez lásky

A třetím komponentem projektu INVAZE 68 je osm velkoformátových olejomaleb. Zde je základním leitmotivem stopa tankových pásů, kontrastující se stopou lidskou. Jde o ryze abstraktní prvek, spíše jakési „tankové písmo“, znak, popisující celou událost a povyšující ji do existenciální roviny. Znak o to účinnější, že brutální reál tanků a lidských postav, si tam musíte dosadit sami.

Vypravil jsem se – přesněji „vyplazil“ jsem se – na Žižkov rozpálenými ulicemi ve výhni srpnového poledne, a to doslova s vyplazeným jazykem. Výstava mě však svými nápady a asociacemi, shodnými s mými vlastními dávno zasutými vzpomínkami, energeticky naplnila tak, že jsem hned potom v euforii i s batohem vyběhl prudkým kopcem ještě nahoru k Žižkovi, nechal dojmy doznívat a osvěžit se jako přidanou hodnotou pohledem na Prahu.

Zkuste to někdy taky, myslím tím hlavně výstavu. A když to do konce roku na Žižkov nestihnete, držte aspoň palce záměru Jiřího Sozanského, ředitele Aleše Knížka, historika Petra Blažka, architekta Josefa Pleskota a dalších, umístit trvale plastiku mezi bývalý parlament a Muzeum. Pár metrů od místa sebeoběti Jana Palacha.