Eva Janáčová: Teta Marianne a Strýček Rudi

Chce se mi uvnitř křičet, rázně jim vysvětlit, před jakým uměleckým pokladem stojí. Poblíž se nachází jen základní popiska s názvem a datací, žádný text objasňující smysl a význam daného obrazu. Mladíci tuhle slavnou malbu ani žádnou další Gerharda Richtera zřejmě neznají.

Čtěte také

Eva Janáčová: Andělé ve válce

Pravděpodobně ani netuší, že navštívili přehlídku nejvýznamnějšího umělce žijícího v Německu, jehož výtvory trhají po celém světě aukční rekordy. Je totiž den otevřených dveří, vstupné je bezplatné, a tak se místo nákupního centra vydali pro jednou do výstavní galerie.

Obraz Teta Marianne vznikl v 60. letech, kdy se mladí Němci snažili intenzivně vyrovnat s následky války i holokaustu a bez příkras konečně nastavit zrcadlo svým vlastním dějinám. Předlohou díla se stala rodinná fotografie z 30. let, která zachytila umělcovu tetu Marianne, jak v náručí drží malé dítě, jímž nebyl nikdo jiný než Gerhard Richter sám. Jak se později dozvěděl, jeho teta byla údajně duševně nemocná, nacisté ji z tohoto důvodu na konci 30. let nedobrovolně hospitalizovali, sterilizovali a nakonec i zavraždili.

Čtěte také

Eva Janáčová: Papučková synagoga

Lékař, který byl za její smrt zodpovědný, se paradoxně později stal malířovým tchánem. Ačkoli Richter v době, kdy maloval tento obraz, o tragickém osudu své tety nic konkrétního nevěděl, dnes je značně obtížné nevnímat dané dílo v kontextu jejího smutného příběhu.

Ve stejné době namaloval Gerhard Richter svůj neméně slavný obraz Strýček Rudi, který tehdy jako začínající výtvarník daroval do nově vznikající umělecké sbírky v Lidicích, kde je umístěn dodnes. Černobílá, obdobně rozmazaná malba odkazující nejen k problému paměti a uchovávání vzpomínek zpodobňuje Richterova strýčka Rudiho v kabátu wehrmachtu, jak pobývá doma během dovolené z fronty.

Čtěte také

Eva Janáčová: Vnitřní stíny na Maltě

Na rozdíl od své oblíbené tety Marianne s ním trávil málo času, ve své knize Obrazy jedné epochy o něm píše: „Viděl jsem ho jenom zřídka, ale velmi mi imponoval. Tehdy mi bylo asi 10 let. Měl slušivou uniformu, byl velmi milý, vtipkoval a velmi dobře vypadal. Ještě si vzpomínám, jak pošťák přinesl telegram se zprávou – váš syn padl. Obě ženy, tedy moje babička i moje matka, vykřikly, znovu si přečetly zprávu a ještě víc naříkaly."

Fotografie usměvavého a evidentně dobře naladěného Rudiho, pořízená během jeho poslední dovolené za války, posloužila opět Richterovi jako přímá inspirace pro jeho výsledné plátno. Obě díla, Strýček Rudi i Teta Marianne, jsou dokladem umělcovy schopnosti propojovat osobní rovinu s širší historickou perspektivou a především klást vizuálními prostředky zásadní otázky: Kdo byli naši příbuzní a předkové? Máme právo se na to vůbec ptát? Měli bychom se za ně stydět? Můžeme jim případně někdy odpustit?

Čtěte také

Eva Janáčová: Jména a zase jen jména

Gerhard Richter je malíř intelektuál, jeho plátna zobrazují často obtížně vyjádřitelné skutečnosti.  Podrobně zkoumá paměť i vinu jak své vlastní rodiny, tak celého německého národa. Vyzývá tím zdejší společnost k odkrývání nepříjemných pravd a zároveň tak hledá cestu k určité formě usmíření.

Jeho tvorba nemusí být na první pohled zcela srozumitelná, je nutné se pídit po dalších informacích o jeho dílech a snažit se hlavně pochopit, co nám chce umělec předat. Všech 100 nejdůležitějších obrazů Gerharda Richtera představených nyní v Berlíně stojí bez pochyby za to. Nezbývá proto doufat, že síla Richterových obrazů přehluší i nevhodný pubertální smích nepoučeného mládí, nebo ho dokonce přetaví v zamyšlení a reflexi.