Eva Janáčová: Kořeny antisemitismu

Následný konflikt v Gaze vyvolal po celém světě, a Českou republiku z toho nevyjímaje, silnou vlnu antisemitismu, přičemž některé projevy kritiky Izraele a její vlády veřejně přerostly v otevřenou nenávist vůči židovské komunitě. Dovolím si proto odhadnout, že dnes by počet Židů, kteří mají u nás nějakou negativní zkušenost s antisemitismem, byl ještě vyšší, klidně 98 nebo 99 procent.

Čtěte také

Eva Janáčová: Teta Marianne a Strýček Rudi

Šťastnou výjimku tvoří naopak ti, kdo se s žádným projevem antisemitismu v posledních letech zatím nesetkali. Podle výzkumu rovněž víme, že více než polovina českých Židů za určitých okolností alespoň občas skrývá svou židovskou identitu. Čísla jsou to nejen smutná, ale dokonce přímo alarmující.

Kořeny dnešního antisemitismu sahají hluboko do středověku. V českých zemích se první protižidovské projevy na poli vizuality objevily již ve 12. století. Obrazy vždy tvořily nedílnou součást informace, jací Židé jsou, respektive mají být, a hlavně jakou úlohu mají zastávat ve společnosti i v samotných dějinách církve.

Jedno z nejstarších protižidovských zobrazení se nachází v kostele sv. Klimenta ve Staré Boleslavi. Na románské nástěnné malbě ze 70. let 12. století je zpodobněna skupina mužů, jak z lodi shazuje papeže Klimenta s kotvou uvázanou kolem krku. Mezi nimi je znázorněn Žid, který jako poslední drží Klimenta za ruku, přičemž zbytek papežova těla se už pomalu topí v rozbouřeném moři.

Čtěte také

Eva Janáčová: Andělé ve válce

Ačkoli se v textu legendy o svatém Klimentovi nevyskytuje postava Žida, která by se přímo podílela na jeho zavraždění, je podle specifického tvaru klobouku zpodobněného na fresce zcela jasné, že se jedná o židovskou figuru. Zároveň jde o jedno z prvních zobrazení distinktivního označení Žida na našem území.

O protižidovském zaměření tohoto výjevu nepanují sebemenší pochyby. Tím, že nám dnes již neznámý malíř zobrazil Žida v souvislosti s umučením svatého biskupa, symbolicky tak zdůraznil údajnou ži­dovskou nenávist vůči křesťanství (latinsky odium fidei – nenávist k víře), která se stala jedním ze základních pilířů dobového antijudaismu.

Velmi mě proto zasáhlo, když jsem navštívila tento malý kostelík stojící poblíž turisty často navštěvované baziliky sv. Václava, a paní průvodkyně, která jinak pečlivě popisovala každý detail výzdoby, opomenula zmínit tuto nepřehlédnutelnou protižidovskou scénu.

Čtěte také

Eva Janáčová: Vnitřní stíny na Maltě

Ostentativně jsem proto stála před stěnou s tímto výjevem a detailně jsem si ho prohlížela a náruživě fotila. Čekala jsem, že náš doprovod řekne o této fresce něco ostatním návštěvníkům kostela, ale nestalo se tak.

A to je právě kámen úrazu neustále bujícího antisemitismu, který vedle „rasově“ podbarvených názorů poslední třetiny 19. století rovněž vychází ze středověkých protižidovských konceptů a stereotypů. Všechny tyto myšlenkové konstrukce minulosti umíme dnes jako historici výtečně popsat a zanalyzovat. Co však často neumíme, je promítnout naše vědění do aktuální společenské situace a předat ho dalším lidem, aby jej sdíleli se svými posluchači, žáky, případně i blízkými.

A právě tahle naše neschopnost zabíjí, zabíjí šanci, že jednou konečně vykořeníme antisemitské postoje i předsudky a dočkáme se doby, kdy se Židé nebudou veřejně bát přihlásit se ke své víře, původu a identitě.