Kristina Žantovská: Kupředu do minulosti?

15. říjen 2026

Zdá, že divadelní hru, která by postihla dramatické a převratné události prvních dvou dekád 21.století, zatím nikdo nenapsal. Divadlo je poměrně rychlé médium – ve srovnání s filmem nebo literaturou – tedy v případě, že nejde o velký divadelní dům, který plánuje repertoár na roky dopředu.

Takovému se snadno může stát, že současné události jeho dramaturgický plán zcela převálcují. Ale aktuálnost je zároveň trochu pastí, velmi brzy může ztratit svou platnost. Kudy z toho ven?

Čtěte také

Na letošním plzeňském divadelním festivalu, pokud má přehlídka toho nejlepšího, co se na českých jevištích za sezónu urodilo (a co přivezou i představení zahraniční), nějaký zobecňující charakter, se spíš ukázalo, že jistější je cesta do minulosti. Převažovaly pokusy o nové interpretace her psaných v minulých stoletích – Hauptmanovy Tkalci, Krkavci Henry Becquea – nebo klasické světové dramatiky a literatury – Ibsen, Laclos, Preissová či Emily Bronteová, s různým výsledkem – podle toho, jak se nás akcentovaná témata/významy týkaly a jak se promítaly na plátno dneška.

Nabízí se řada otázek a jednou z nich je, zda je klasické drama – v němž se vypráví příběh, který v sobě nese napětí a tajemství, jak konflikt dopadne, již mrtvé. Nebo přesněji, jak ho vyprávět? Aby splňoval potřebu vizuální atraktivnosti (i divadlo soupeří s online prostorem), aniž by tím zahlušil obsah. Zjednodušeně, aby obraz nezabil téma a příběh. A hned následuje otázka druhá, proč se vracíme do minulosti, když se zdá, že se staré konflikty do naší doby nedají transformovat – jsou zteřelé – a mají pramalou účinnost.

Čtěte také

Když jsme připravovali v MDP inscenaci Beth Steelové Než hvězdy zapadnou, narazili jsme v rozhovoru s překladatelem Pavlem Dominikem o současné britské dramatice na stále rozšířenější fakt. Témat, která mohou narazit na novodobou téměř militantní rétoriku korektnosti – ve všech myslitelných i nemyslitelných oblastech, kdy se bojíme a vyhýbáme přímému pojmenování – je stále víc a nedá se v nich svobodně pohybovat a psát. Mnohé autory to odrazuje a vrací se pro příběhy do minulosti.

Dominik mluvil o irském dramatikovi, scénáristovi a režisérovi Martinu MacDonaghovi, který se právě z těchto důvodů rozhodl opustit jeviště a vyprávět už výhradně filmově. Bez ohledu na to, jak svobodně si připadáme, svobodní v tom, co a jak pojmenujeme, nejsme?

Loutkáři se mi odjakživa zdají svobodnější. Jejich výrazové náčiní je apriori metaforické, z podstaty divadelní, představivosti otevřené. Moje potěšení z jejich produkcí zařazených do programu festivalu se zase zopakovalo. A nejen moje, potvrdil to každý, s kým jsem mluvila.

Čtěte také

V miniatuře Jabka (trvalo sotva půl hodiny) Hana Voříšková, učitelka výtvarné výchovy a autorka knížek i komorních představení z Chocně, seděla za stolem s talířem jablek a vyprávěla, jak se u nich doma vykrajovala jablka a pekl se z nich štrůdl. Hezky postaru, s dotenka vytahovaným těstem, jak to dělávaly naše babičky.

Horší jablka, padaná nebo do kterých už kousl červ, se vykrajovala a ta lepší se nechávala na potom. Nejprve se prokousat tím horším a pak dostat za odměnu to lepší. Mantra téměř v každé rodině. A platilo to nejen o jabkách. Jenže mezitím čas pracoval. A když babička zase poslala svou vnučku (Markéta Stránská) do sklepa pro jabka, ta dobrá už dobrá nebyla, až tam na lískách zbyla jen zčernalá a scvrklá.

Vzpomínka na „vykrajování jablek“ udělala radost všem bez ohledu na generační zkušenost. A štrůdl se pekl (ne jako, ale opravdu) i v inscenaci spolku Jedl Tohle se stalo, kde se s jablky do štrůdlu rolovaly i prastaré příběhy a podivuhodné báchorky, které sesbíral přítel Bohumila Reynka, prozaik Henry Pourrat na francouzském venkově v kraji Auvergne.

Čtěte také

Nevím, jestli to byla náhoda. Spíš v tom vidím potřebu zastavit čas. I sebe, nás všechny.

Potřebu se vrátit „domů“ – k podstatě naší lidské zkušenosti. Pospolitosti vyprávění kolem stolu. Necítila jsem žádný sentiment, spíš melancholii a špetku smutku, že odchází něco, čemu jsme rozuměli a bylo nám v tom dobře. Prostě si na to znovu vzpomenout a nechat na chvíli rozvonět jako ta jablka, která vždycky tak zázračně provoněla jinak docela zatuchlý sklep.

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.