Jan Němec: Letní kina

Vybavuju si dobře své první letní kino v životě. Bylo to někdy v druhé polovině 80. let v Brně. O tom, co je letní kino, jsem tehdy měl jen nejasnou představu, ale bylo mi zřejmé, že na počasí záleží.

Čtěte také

Jan Němec: Umně umístěný středník

Celý večer jsem nejistě vyhlížel na honící se mračna a kontroloval rtuť v teploměru za oknem, jak klesá po žebříku modrých rysek. Mám pocit, že otec tehdy stanovil spodní hranici, pod kterou už návštěva letního kina není principálně možná. Ve hře přitom bylo hodně: první díl Terminátora s Arnoldem Schwarzeneggerem.

Toho už jsem znal z filmu Barbar Conan, na samotného Terminátora jsem ve městě viděl opršelý plakát. Všechno na něm působilo kovově, zbraň důležitější než tvář. Ale i ta na mě udělala dojem: Arnoldovo červené elektronické oko propalující černé brýle dohlíželo několik večerů na moje usínání. Konečně otec rozhodl: když si vezmeme dvě deky, snad to přežijeme. Přežili, ale i tak jsem se dvě hodiny klepal zimou a strachem a do žádného letního kina jsem spoustu dalších let nechtěl.

Čtěte také

Jan Němec: Borges a Bergoglio

Fast forward: Letní kina na různých filmových a jiných festivalech. V Boskovicích za zámkem, v Karlových Varech úplně na kraji města, v Uherském Hradišti naopak přímo na náměstí. Obvykle zdarma nebo bez nutnosti akreditace, dramaturgie poplatná tomu, aby i místní z toho festivalu něco měli. Takže české komedie, Vesničko má středisková a Kulový blesk, anebo poslední Hřebejk do rakve.

Obvykle jsem jen procházel kolem, ani tady se můj vztah k letním kinům neutužil. Během jednoho roadtripu jsme s kamarádem dorazili do Slavonic právě v ten večer, kdy na náměstí promítali La La Land. Ne, bylo to zakleté.           

Čtěte také

Jan Němec: Koneckonců i tím může být den památný

Ale přesto jsem letní kina začal mít rád. Pár dobrých jich v posledních sezónách vyrašilo i v Brně. Když mě nechytl film, rozhlížel jsem se po lidech kolem, které zaujal víc; líbilo se mi odečítat dění na plátně z jejich potemnělých tváří. A pokud mě omrzeli i lidé, pořád nad námi byly hvězdy, což je samozřejmě na letním kině to nejlepší. Představoval jsem si, že každá ta hvězda je projektor, který svými paprsky vykresluje světy tak složité, že na jednom z nich žijeme.   

A pak jednou v Mikulově v amfiteátru se to konečně stalo. Šlo o biopic Sofie Copolly Priscilla, tedy životopisný film o Elvisově mladinké manželce. Promítačka byla tak slabá, že se muselo počkat na úplnou tmu. Možná by to zase tolik nevadilo, pokud by nebylo nic vidět, Sofia Copolla určitě natočila lepší filmy; například Ztraceno v překladu za doprovodu cvrčků nelze než v libovolném letním kině doporučit.

Čtěte také

Jan Němec: Jak se stát mechem

V Mikulově se však stalo toto: V jednu chvíli jsem vzhlédl do kuželu paprsků nad našimi hlavami a spatřil, jak světlem obluzený noční hmyz roznáší střípky filmu na svých křídlech do noci. Velké můry třepotaly křídly s Presleyho tváří a Priscilliným účesem a odnášely je pryč, pryč z plátna, pryč z očí, hluboko pryč. Teprve v tu chvíli jsem pochopil metafyzický smysl letních kin.