Jan Němec: Umně umístěný středník
Petr Borkovec se mi nedávno svěřil, že je zřejmě poslední člověk v této zemi, který i v smskách používá středníky. Není to pravda: vídám je i ve zprávách, které mi posílá Jan Antonín Pitínský a sám mám pro tohoto pozdně renesančního křížence čárky a tečky slabost.
Právě proto mě tak zasáhla nedávná zpráva z britského Guardianu, že středníky z anglickojazyčných knih v posledních dvaceti letech kvapem mizí. Zatímco ještě v roce 2000 jste na středník narazili v průměru jednou za dvě stě pět slov, dnes jich musíte přečíst téměř čtyři sta. Je to tak, středník se zařadil mezi ohrožený druhy.
Čtěte také
Samozřejmě ne všichni toho litují. Leckdo bude dokonce mluvit o přirozeném vývoji, jako pokaždé, když něco vzácného a krásného mizí ze světa. Dokonce i mezi spisovateli se najdou nepřátelé středníku.
„Nepoužívejte středníky! Jsou to jen odznaky vyššího vzdělání,“ hřímá Kurt Vonnegut. Právě kvůli němu se z nenápadného interpunkčního znaménka stala div ne třídní záležitost. Je pravda, že dělník si na středník obvykle nepotrpí. Jenže jak jinak má člověk vyjádřit významový přeryv větší než ten, který značí čárka, a menší než tečka?
Čtěte také
Kdybychom středník revolučně zrušili, znamenalo by to například, že z Paní Dallowayové okamžitě zmizí tisíc znaků. Právě tolik středníků totiž Virginia Woolfová do své slavné prózy zatloukla, rovně jako sloupky vinohradu, mezi kterými se vine proud vědomí.
Mezi spisovateli naštěstí přece jen najdeme víc obhájců než žalobců středníku. Do týmu Virginie Woolfové můžeme zařadit třeba Jamese Joyce nebo Salmana Rushdieho – zdá se, že pro modernisty a postmodernisty má středník zvláštní kouzlo. Protože jsou to největší pozéři! Slyším křik z druhého tábora, ale nic na to nedbám a pokračuju ve výkladu. Například s Cormacem McCarthym už je to složitější, ten všechny svoje středníky vypotřeboval už v prvotině Strážce sadu a do dalších devíti románů mu zbyl jeden jediný. No jo, to jsou ty začátečnické chyby, že si středníky zapomenete včas naklíčit.
Čtěte také
Osobně se domnívám, že o interpunkční znaménka je třeba pečovat. Už proto, že zatímco větám dáváme osobní významy, interpunkce je něco jako veřejný majetek. Používáme ji všichni, ať chceme sdělit cokoli. Proto se mi líbí, co jednou řekl Abraham Lincoln. „Mám velkou úctu ke středníku. Je to moc užitečný malý pomocník.“ Kolik hřejivého přátelství k malé hlavičce a zahnutému tělíčku je v těch slovech! A v jedné knize Hillary Mantelové se píše až freudiánsky: „Nechápu, proč jsem se kdy obtěžoval se sexem. V celém širém světě není nic tak uspokojivého, jako umně umístěný středník.“
Jestliže středníky vyhynou společně s latimériemi a nosorožci, bude to poslední tečka za literární kulturou; poslední tečka za smskami, které dostávám nejradši.
Nejposlouchanější
-
Vlčí jáma. Taťjana Medvecká jako mladičká schovanka v bezvýchodném milostném trojúhelníku
-
Josef Toman: Řeka čaruje. Ředitel pojišťovny se vypraví proti proudu řeky i času
-
Warren Adler: Válka Roseových. Případ velké lásky, která přerostla v totální nenávist
-
Tajný agent. Londýnský obchodník jako neúspěšný špion v románu Josepha Conrada
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.


