Jan Němec: Borges a Bergoglio

Nejsem katolík, ba ani křesťan ne, a tak se i k Františkovi přibližuju prostřednictvím literatury. Čtu si u otevřeného okna jeden z jeho posledních listů, necelý rok starý „Dopis o úloze literatury ve formaci“. František v něm argumentuje, proč by krásná literatura měla být nedílnou součástí přípravy kněží, a v samém závěru dokonce postavu kněze a básníka srovnává.

Čtěte také

Jan Němec: Koneckonců i tím může být den památný

„Spřízněnost mezi knězem a básníkem,“ píše František, „se projevuje v tajemném a nerozlučném svátostném spojení mezi božským Slovem a našimi lidskými slovy a dává vzniknout službě, která je plná naslouchání, dává vzniknout charismatu, které se stává odpovědností, dává vzniknout vizi pravdy a dobra, která se jeví jako krása. Můžeme se tedy zamyslet nad slovy, která nám zanechal básník Paul Celan: „Kdo se opravdu učí vidět, přibližuje se k neviditelnému.“

Je to pouze jeden z mnoha působivých odstavců. Má mě k tomu, abych u otevřeného okna – projíždějí už pod ním první víkendoví motorkáři na uřvaných strojích – chvíli pátral, kde vlastně se ve Františkově životě taková příchylnost k literatuře zrodila. A nedá to mnoho práce, najít články o setkání mladého jezuity Jorge Maria Bergoglia se slepým spisovatelem Jorge Louisem Borgesem.

Čtěte také

Jan Němec: Mezi vyprávěním a obrazem

Bylo to takto: Bergoglio na jaře roku 1965 udělal něco nečekaného. Pozval slavného spisovatele do svého semináře, aby promluvil ke studentům. Borges skutečně přišel, s bílou holí a nabroušeným jazykem, a na konci svého výstupu seminaristy požádal, zda by každý nenapsali povídku. Zaskočeni jejich úrovní rozhodli se Borges a Bergoglio na konci semestru, že povídky vydají knižně. Borges ke svazu Cuentos originales sepsal předmluvu.

Pokušení vidět v tom nepravděpodobném setkání symbolickou předzvěst Františkova pontifikátu je příliš velké. Borges byl agnostik, který ve svých labyrintických povídkách stopoval unikavé stíny absolutna. Papež František velmi dobře chápal, že metafyzický smysl se v člověku neuskutečňuje jen prostřednictvím evangelia. Jenže: Borges byl rovněž slepý génius, který se do literatury zavřel jako do krabice. František naštěstí vnímal, že víra nás před světem nemá ochraňovat, ale naopak nám umožňuje do něj vstupovat, co víc, dávat se všanc.

Čtěte také

Jan Němec: Jak se stát mechem

Podvojný vztah plný zpětných rázů existuje nejen mezi vírou a světem, ale i mezi čtením a dílem. „Čtením románu nebo básnického díla,“ říká František ve svém dopise, „čtenář skutečně zažívá, že „je čten“ slovy, která čte. Čtenář se tak podobá hráči na hřišti: hraje hru, ale zároveň se hra hraje skrze něj“.

Být zcela zapojen do toho, co dělám, aby se svět děl skrze mě. Jednou přišel Bergoglio vyzvednout Borgese do hotelu, ale spisovatel ještě nebyl ustrojený. Potřeboval oholit, i požádal mladého jezuitu, zda by mu s tím nepomohl. Stalo se tak se samozřejmostí, s níž Ježíš v evangeliu svatého Jana myje nohy apoštolům.

Nahoře na Svatém kopečku už zvoní. Je čas na snídani.