Tereza Horváthová: Havrani

Pravidelní chodci a děti, které vídám z okna, téměř zmizeli, když už jdou, tak ne jako rychlé stíny, ale zůstávají zarámováni oknem nezvykle dlouho, jako by byli součástí zpomaleného filmu. Dělají zvláštní pohyby, naklánějí se, zkouší, podrážkou zkoumají terén, aby nespadli, kroky mají krátké směšné nebo zase dlouhé měsíčňanské.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Bard

Některé ulice jsou vůbec neschůdné, zvlášť úzká myší díra, která vypadá jako by tudy tekl potok náhle překvapený mrazem. Stejně tudy jdu, našlapuju z obou stran k domu, kde se voda a sníh nedostaly a je tam sucho a přidržuju se studených zdí, psice klouže přede mnou, nožky jí srandovně podkluzují… Led a sníh tu odklízí jen málokdo, prohrnuje se jen pro auta, jen pár metrů kolem dveří, kolem garáže a šlus, tohle už není naše.

Zatímco Jordán minulý týden roztál, na Sadech se udělala souvislá hrbolatá ledová plocha.  Vstup do sadů je zapáskovaný červenobílou páskou s nápisem POZOR LEDOVKA, NEVSTUPUJTE…. Vypadá to, jako by se tu stal nějaký zločin, park je liduprázdný, všichni poslechli a nejspíš sem nechodí, podobně pusto tu bylo za covidu, když jsme tu vídali lišku a srny.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Hra na strach

Opatrně našlapuju na ostrůvky loňského listí, které občas vyčuhují z ledu, jdu pomalu, jinak to ani nejde. Přede mnou se klouže bílá psice, ke které se před chvílí připojil ratlík v červeném svetru, Lump… Drápky cvakají o led, Lump se psici tiskne bokem, koulejí se dolů, bílá, černá, červená, bílá, černá, klubko mizí ve stráni. Nezvyklé ticho teď pro změnu vyruší tlustý strakapoud, který vehementně klová do kůry starého buku. Černá, červená, bílá…

Rány jsou ohlušující a jediné, co jim konkuruje, je krákání havranů dole u potoka, kam po jistém úsilí dokloužu. Havrani se sem možná stáhli od nádraží nebo ze sídliště, kde je nechtějí, možná přilétli ze severnějších krajů. Obsadili tři velké stromy a sněmují na nich v neustálém proudu vzájemného ujišťování, okřikování, zásobování jídlem a láskyplném kroužení. Někteří se vydávají na obhlídky, zastavují se mezi poposedávajícími skupinkami a pak se stahují, jiní přelétají od jednoho k druhému, přinášejí zprávy, uklidňují, popostrkují… Je to neustálý pohyb v korunách stromů, starost o jídlo a velké více než stohlavé hejno je náročná.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Asya

Také zvuky vydávají rozličné, někdy jakoby si špitali, chvíli to zní jak vzdálený křik racků. Když přiběhnou psi, prudce zakrákají a zjednávají si rychlý pořádek. Neustálá pozorná péče o druhé, družný cvrkot společenství…. Když před deseti dny zamrzl Jordán, i v lidech se probudilo něco ze starobylé vzájemnosti havranů. Prohrabávali a umetali cesty a volné plochy, spolupracovali, spolčovali se, kroužili po ledu ve volném tanečním pohybu po celé šíři zamrzlé vodní plochy. Najednou tu byli spolu, v malých a větších skupinách a tančili společným tancem, volným pohybem, hráli si, debatovali, sdíleli, potkávali se… Jak fascinující společenství.

Bylo to krátké, jak už teď období sněhu a mrazu bývají, led na nádrži rozmrzl a na Sadech se bruslit nesmí… Pejskaři zvolili jiné trasy, a ve městě je pusto a prázdno, jen ve větvích stromů, vysoko nad ledovkou, po které jen neobratně škobrtáme, nám havrani ukazují, jak bychom mohli žít, kdybychom to nezapomněli…