Petr Beneš: Dva počátky Velikonoc

Vlastně je v tom stále ještě ukryt původní smysl a možnosti obojího počátku Velikonoc: vytvořit obnovený či nový prostor pro život. Ať už konkrétně: třeba úklidem, byť ten domácí připomíná otvírání studánek opravdu jen velmi vzdáleně, nebo v podobě nové možnosti života, získané např. reflexí svého života a odpuštěním, které bylo v kostelích tradičně s přípravou na Velikonoce spojováno.

Čtěte také

Petr Beneš: Překvapivá svoboda

První počátek Velikonoc tedy tkví v přírodě a v mýtu. Jde o návrat života na jaře z času skrytosti, spánku, pauzy, vyjádřený třeba mýtem o návratu Persefony z podsvětí. To je návrat vždy spojený i s nadcházející ztrátou. Jde o cyklus, který bolest tlumí jistotou opakování. Smysluplné opakování se v našem životě bohužel často stává jen únavným stereotypem, ale na opakování samotném není nic špatného.

Seifert jednu svou sbírku výstižně nazval Ještě jednou jaro, ne ještě jedno jaro, nějaké navíc, jiné, ale prostě jaro jako prostor nabízející lineárně ubývajícímu člověku cyklické osvěžení, omlazení. Ne jako návrat před stáří, nemoc, rozchod, ale jako příchod staronové síly do stavu a situace, v níž žijeme.

Čtěte také

Petr Beneš: Očima holubice

Spojení s přírodou se ztrácí, jako splývají roční období, jako se ve městech stírá rozdíl mezi dnem a nocí. Mýtický počátek Velikonoc se ale většinově neoživí alternativními návraty k hroudě, k starým řemeslům apod. Možná spíše pokorou; ta uzná danost a přijme ji jako východisko. Jak malovala, psala a říkala vzácná malířka Věra Nováková: „Ze mě je země!“ Nemohu uniknout z těla.

Jestliže se o Velikonocích země otevírá na zahradách a polích, a v pověstech třeba i ve skalách s poklady na Velký pátek, otevírá se i ve mně v touze být s druhým člověkem, milovat jej, být mu vděčný za sdílení života. V takové vděčnosti za lásku a v otevřenosti k ní při vší zranitelnosti (Jaro bývá křehké, pokud se nezblázní!) zažíváme tajemství tělesné i duševní plodnosti, zbytkově o Velikonocích přítomné třeba v malovaných vajíčkách.

Čtěte také

Petr Beneš: Krystaly v bytě

Mýtický, cyklický ráz Velikonoc je dnes velmi zatížen i stále zřejmějším poznáním, že příroda není věčně obnovitelná, že mnohé biotopy se rok po roce neobnovují s dřívější silou, že s jarem se vrací třeba stále méně ptáků, že každé jaro započíná bez mnoha druhů rostlin a živočichů, které už nevrátí. Alternativní únik do lůna přírody a mystéria rituálů musí do značné míry ustoupit zodpovědnosti a péči o Zemi jako postojům výrazně velikonočním.

A právě druhý počátek Velikonoc, ten křesťanský, míří jasně ven z mýtu, byť v dějinách křesťanství mnozí chtěli, aby v něm nezávazný, archaický, estetický mýtus převážil nad historickou zodpovědností. Na první pohled to možná není zřejmé. Vždyť křesťanské Velikonoce rok co rok připomínají v textech i rituálech stejné události: exodus, tedy vyvedení Židů z Egypta, a událost Ježíšovy smrti a následného zmrtvýchvstání.

Čtěte také

Petr Beneš: Rozina Sebranec

Jenže tady nejde v pravém slova smyslu o opakování, ale o vždy nový začátek. Nejde o to ohlížet se zpátky – Ježíš byl velmi svobodný třeba i od pout své rodiny – ale znovu si připomenout, zažít a sdílet sílu onoho počátku. Ne jej napodobovat, ale převzít za něj zodpovědnost dnes. Tak jako nejlepší interpreti starého umění nejsou ti, kdo je úzkostlivě napodobují, ale ti, kdo pochopili jeho dynamiku, přijali jeho gesta, aby je použili v ztvárnění přítomného stavu světa.

Tak pracoval třeba Paul Klee se staroegyptskými motivy. Nebo Josef Klimeš s liniemi pohybu z hmoty do ducha v plastice Rovnováha na Barrandovském mostě. Ta mi říká o otevření hrobu, o pohybu souladném s prostředím, ale zároveň je transcendujícím, tedy i o zmrtvýchvstání, více než doslovné obrazy.

Čtěte také

Petr Beneš: Mraky

Cyklický návrat jara jako obnovy života není vězením ani lacinou útěchou. Každý z nás ho musí ztvárnit jedinečně v lineárním, zodpovědném životě pro druhé. Otevřený Ježíšův hrob není zúžením. Není ani ideologickým vysvětlením. Je darovanou možností.