Petr Vizina: Nesoudit, doprovázet

Vlak jede pomalu a čas se v tehdejším Československu málem zastaví. Není kam se vracet a na šťastné zítřky věří snad jen svazáci a veksláci. Tady lidi na Hospodina kašlou, pronesl ten brýlatý mladík vážně a smutně, aniž by někoho soudil, aniž by na své okolí hleděl svrchu. 

Čtěte také

Petr Vizina: Knihovnice nad knihy

Bohoslovec z Plzně mi nikdy docela nevypadl z paměti. Z času na čas mi vytane z paměti jeho povzdech jako otázka. Jak se vlastně pozná, když lidi kašlou na Hospodina a jak poznám, když na něj kašlu já? Otázka zní civilně, vůbec ne svatouškovsky, možná že tohle mě na ní kdysi zaujalo nejvíc, snad proto dodnes zůstala se mnou.

„Co je podle tebe vděčnost? Není to jen zaříkání osudu nebo Boha, abychom si ho nevděkem nerozzlobili?“ ptá se v knižním rozhovoru jedna žena druhé. Trefuje stejně jako kdysi ten mladý bohoslovec. Není to nakonec tak, že módní slovník vděku a péče o druhé jen tiší hluboko uloženou obavu z nevděku a sobectví? 

Čtěte také

Petr Vizina: Vyprávění Vzteklého čokla

Tázaná odpoví zhruba v tom smyslu, jako kdysi mladík ve vlakovém kupé. Spousta lidí na Hospodina kašle, a přesto se jim daří dobře, vysvětluje. Jaképak zaříkávání a pověrčivost! Vděk není splátka za laskavost. Naopak, mnozí z těch, kdo na Hospodina nekašlou, něco vážného trápí a dusí. Nejde o život v nákupním středisku.

Z mladíka ve vlaku se postupem času stal vážený teolog, studoval doma i v zahraničí. Tázaná žena studovala bohosloví o čtvrt století později, je farářkou. „Co má ráda tvoje máma?“ ptali se jejího syna ve škole. „Maminka pohřbívá lidi a má ráda víno, hostie a pivo,“ odpovídá prvňák. Civilnost se nejspíš dědí. Když se společenství, k němuž farářka patří, dotazovalo současníků, k čemu je dobé nekašlat na Hospodina, tedy k čemu je jim dobrá církev, nejčastější odpovědí byla, že dokáže lidi pohřbít. 

Čtěte také

Petr Vizina: Legendární číslo 261

Anketa vyvolala značné veselí. Vidíte, už jen k těm funusům jsme dobří. Ale ta odpověď je dobrá a důležitá. Jste nám dobří k tomu, s čím si nevíme rady, kdy jsme sami v koncích. 

Tázaná žena, mladá farářka, chová včely, vaří pivo, zahrádkaří. Vypráví v knižním rozhovoru o svých vztazích, pochybách, dobrých i špatných rozhodnutích. Okolí si ji cení za to, že dokáže druhé brát takové, jací jsou. Nemusejí se přetvařovat, nesetkají se s posuzováním, radami, doporučeními. Je mou duchovní doprovázející, říká jedna z jejích přítelkyň. Těžko říci, co tím myslí, ale bude to stále důležitější, nesoudit a doprovodit. 

Čtěte také

Petr Vizina: Hledá se Benedikt

Knižní rozhovor, o kterém mluvím, spolu vedly Markéta Pilátová se Sandrou Silnou. Jmenuje se Po stopách divokého Boha, na obálce je farářka před kostelem – se vzpěračskou činkou. 

Nezeptal jsem se proč. Třeba to není důležité. Začetl jsem se. A nepřijde mi, že tahle země kašle na Hospodina.