Martin Bedřich: Palackého jeskyně
Mezi věci, které mě mrzí, patří způsob, jak je ve škole obvykle podáváno české národní obrození. Nepřestávám se divit, jak úspěšně se nám podařilo zadupat plamen, kterým hořeli jeho protagonisté, a nahradit ho strnulou sádrou zmrzačených školních charakteristik. Z tisícovky na mě sice rozvážně hledí František Palacký, ale já jsem mu skutečně pohlédl do tváře, až když jsem četl jeho deníkový zápis z května 1820.
Dvaadvacetiletý vychovatel šlechtické mládeže v Prešpurku se začátkem měsíce vypravil s několika přáteli na výlet do hor Malých Karpat. Navštívili poutní místo Marianka, kde se ukazuje soška Panny Marie údajně z doby christianizace Uher, ale, jak píše Palacký, „pro rozpustilost naší mladé společnosti“ strávili „nepokojnou noc“. Pak vyrazili do kopců, do okolí romantické (a tehdy jistě ještě působivější) zříceniny hradu Pajštún.
Čtěte také
Budoucí historik, zatím však především estetik a filozof, byl uchvácen světem, který jako by vypadl z předminulého století: „V poklidu této dědiny, obklíčené horami, vzdálí ostatního světa, zdál sem sobě žíti v sedmnáctém století; prostota, chudost a spokojenost, neznámost tužeb světa vzdělaného věků nynějších, slovem, onen klidný, pokojný, nevinný život praotců našich, neslepených lichým slávy a bohatství bleskem, netrápených bázní o uchránění zboží mrtvého, vzbuzoval u mne rozmanité idey a myšlenky vlídně truchlivé.“
Dál jej kroky vedly vzhůru podél „čerstvěplynného potoka“, v němž poznáváme Stupavský potok, k tamějším měděným hamrům, které tam fungovaly již sto let.
Čtěte také
Palackého okouzlila místní scenérie, skoro jako filmového hraběte z Tajemného hradu v Karpatech: „Zde ještě očarovatelnější divadla stavila se před oči, ano všickni stromové v plném květu a lesové okolní v mladém zelenu se skvěli sluncem přívětivě opaprsleny. Divný tamějších lidí kroj množil příjemný omam.“
Vrcholem dne však bylo něco jiného: „Zavedeni sme byli od mladého jonáka s lucernou do jeskyně podzemní, pod velikou skálou, na jejímž konci nejhlubším potok, vyplývající ze hlubin Karpat, se vyskytá, ale opět pod zemí dále plyne, až dále dolů z jiné skály velikým proudem se prýští.“
Čtěte také
Onen jonák Palackého zpravil, že se zde lidé skrývali v době napoleonských válek, šlo tedy o dost aktuální zkušenost. František poznamenává: „Podivný na mne měla oučinek tato sprostě mluvená slova; pominutedlnost celého tohoto krásného světa stavila se živě duchu mému.“
Palacký rozjímá podmanivou krásu onoho místa, svědky nedávných utrpení, pohledy do kraje z cimbuří zříceniny, kde se mu vynořují důležitá místa z českých dějin: „Viděli sme tam, jak se Karpaty vinou, a z druhé strany širokolehlé pláně rakouské, pláně, na kterýchž před mnohými věky hrdinský a velikomocný král český Ottokar zvítězil byl nad Uhry a potom, v krutém prozrazen jsa boji, udatně a rekovně padl.“
Čtěte také
A to vše se v něm spojuje v náhlém povzdechu, ne nepodobném Máchovu: „Pusté rumy, v nichž radovali se kdysi šlechetní rytíři a panny, mrtvé ticho hradu se bořícího vždy více, a pokrapování deště sněhem promíšeného, když sme tam byli, to vše polučné zavodilo mne do myšlínek hlubokých, posvěcených tajemnému duchu světa. Sšedše odtud, u vlídném společenství vrátili sme se domů k večeru.“
Na samý závěr zápisu František Palacký dodává: „Těchto dnů jakož i následujících zaměstnanost veliká duchovní učinila, že jsem nepsal ničeho do deníka svého; ale obíral sem se dosti pilně zvláště jazykem řeckým, koupiv sobě Riemerův slovník a obdržev ostatních 5 dílů z Platona.“
Myslím na toho mladíka plného vášnivé citlivosti ke krásám a melancholii krajiny a historie, jak se pouští do prvního českého překladu Platona, konkrétně dialogu o kráse a lásce Faidros, který vyjde v Musejníku o pár let později. A je mi děsně sympatický.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
