Martin Bedřich: Stromy

Jasně, strom patří k nejzákladnějším a nejuniverzálnějším metaforám a symbolům, a není divu. V našich podmínkách je sice bereme jako samozřejmost, ale přitom je jejich existence, život, fungování, podoba zdrojem nevyčerpatelného údivu.

Čtěte také

Martin Bedřich: Kokořínská antika

Nemusíme hned sklouzávat k obrazům stromu jako osy světa, stromu poznání, života, ke stromu-kříži apod. Stačí zůstat u biologie, u celého ekosystému, jenž stromy vytvářejí, u hospodaření stromu s živinami a vodou, o jeho fantastické symbióze s houbami a vytváření půdního internetu, který mezi sebou propojuje stromy na rozlehlé ploše lesa a evidentně slouží k jejich podivuhodné komunikaci. O lese byly napsány stohy knih ze všech možných úhlů pohledu, v neposlední řadě o jeho komplexním pozitivním působení na člověka. Mě ale cesty naposled zavedly ke stromům stojícím solitérně u lidských obydlí, k těm tak typickým stromům u chalupy.

Spojení stromu a člověka je a není evidentní. V lese stromy člověka přesahují, jejich velikost a množství, vlastně hrozivé, vedou k úvahám o temných hvozdech, o nepřátelských pralesech, o stromových bytostech a podobně. Protiváhou tomu je sad, zdomestikovaný, zkrocený les, prořezaný, spoutaný, využívaný pro naše účely, a přece, nebo právě proto, tak milý, důvěrný, laskavý.

Čtěte také

Martin Bedřich: Zimní Brdy

A pak je ovšem samostatný strom stojící u stavení, u rodinného statku – strom jakožto garant rodu, jeho patron, ochránce. Zde je strom konečně jakýmsi partnerem. Není zde kvůli plodům, ale jen pro svou vlastní existenci. Důvěra, že rod bude prospívat, dokud poroste lípa či dub zasazená při narození dítěte, má v sobě hloubku prehistorické intuice.

Univerzita v Nizozemském Wageningen na konci loňského roku zpřístupnila na svých webových stránkách skoro 200 kreseb kořenových systémů evropských stromů, které odrážejí čtyřicetiletý výzkum tohoto tématu, jehož součástí je víc než 1000 nákresů profesorů Erwina Lichteneggera a Lora Kutschera. Jde o famózní sbírku blížící se uměleckému dílu. Potvrzuje, že většina stromů je vlastně našim zrakům nepřístupná, jelikož to, co vidíme nad zemí, je jen menší část toho, co se nachází v ohromném prostoru půdy pod našima nohama. Stojí za to vidět neuvěřitelně robustní kořenový systém borovice lesní, několikapatrový systém vrb či ohromnému řečišti podobný kořen zimolezu, a člověka napadá, jak moc se kresby zároveň podobají mikroskopickým snímkům neuronové sítě mozku. Makrokosmos a mikrokosmos, může nás napadnout.

Čtěte také

Martin Bedřich: O Vermeerově čase

Pozoruju dva prastaré stromy v jedné vesnici na hranicích Vysočiny. Asi 700 let starou lípu, vyhlášenou stromem roku, a jistě 400 let starý dub na druhém konci roztáhlé vsi. Lípa velkolistá nemá kořen tolik hluboký, ale táhne se do ohromné šíře. Dub letní má vedle širokánského záběru jeden svazek kořenů vrostlý hluboko do půdy, kde se na konci znovu rozrůstá do stran. Dívám se na staré statky, u kterých stromy rostou, a představuju si jejich směšně mělké základy, které jsou po staletích obrostlé a prorostlé sítí kořenů, táhnoucí se dál do hlubin. Jaký dotek mezi nebem, povrchem naší všednodennosti, základy našich domovů a hloubkou země tak tyto stromy zprostředkovávají. Jaká paměť je v nich uchována, jaké zkušenosti, chutě? Myslím na podivný verš Markova evangelia, kdy se uzdravený slepec poprvé rozhlíží a říká: „Vidím lidi, vypadají jako stromy, a chodí.“ (Mk 8,24) Nemusím stromy objímat, abych v nich viděl zvláštně spřízněné bytosti.