Martin Bedřich: O Vermeerově čase

8. prosinec 2021

Je to tak otřepané, zděsit se kolem 24. listopadu, že už za měsíc budou Vánoce, a pak už jen zoufale sledovat čas, jak letí, aniž by člověk stíhal cokoli z toho, co by chtěl. A stejně otřepané je říkat, že právě letos je to úplně nejhorší, že to nikdy tak neutíkalo. Ať je to jakkoli, faktem je, že čas se mě v těchto předvánočních týdnech zmocnil způsobem nanejvýš zajímavým.

Carl Gustav Jung mluví o synchronicitě, o jakémsi současí – současnosti dvou různých psychických stavů –, kdy zjišťujeme společný výskyt jedné normální, obvyklé události spolu s jinou, evidentně neodvozenou událostí nebo zážitkem. Vede to k nečekanému prožitku a poznání, které nejsme s to mechanicky rozklíčovat jako řetězec příčin a následků.

Čtěte také

Různé věci se zdánlivě nahodile sejdou a vzájemně se osvětlí, jako kdyby spolu úzce souvisely, jako kdyby na sebe čekaly, jako kdyby o sobě věděly a napříč časem a prostorem k sobě spěchaly kvůli tomu zvláštnímu momentu, čemuž se ovšem náš racionální přístup brání jako nesmyslu a náhodě.

Vracel jsem se večer domů, když mi pípla zpráva od kamaráda, kterého jsem několik let neviděl. Psal mi z Portugalska a zpráva působila v kontextu plné podzimní tramvaje víc než absurdně: „Před pár lety jsem do googlu zadal ‚čas neexistuje‘ a doklikal se k fyzikovi Rovellimu, který je jedním z hlavních proponentů potenciálního sjednocení kvantové mechaniky a gravitace a myšlenky, že na fundamentální úrovni mohou čas a prostor přestat dávat smysl jako fyzikální veličiny. Třeba by tě to mohlo zajímat.“

Čtěte také

Takové podněty padlé z čista jasna nenechávám ležet, takže hned, jak jsem přijel domů, začal jsem taktéž klikat, až jsem se dostal k nějakým Rovelliho přednáškám a knihám, které vyšly i česky. Do jedné jeho práce o podstatě času a o tom, že vlastně neexistuje, jsem se začetl skutečně tak, že mi čas tu noc na nějakou dobu zmizel.

Vše dostalo úplně nový rozměr druhý den, kdy jsem se vypravil na výlet do Drážďan na výstavu obrazů Johanna Vermeera van Delft. Nezaujal mě však ani tak restaurátorský objev postavy Amora na stěně obrazu Dívky čtoucí dopis, kolem kterého byla výstava koncipována, ani kontext umělcovy práce, reprezentovaný desítkami obrazů jeho holandských současníků. Úplně nově ke mně promluvil právě čas Vermeerových obrazů.

Čtěte také

Moment ztvárněný jedinečným umělcem na mě nepůsobil jako zachycení okamžiku, ale spíše jako schopnost zrušit v daném místě čas. Není to to samé? Nevím, ale řekl bych, že ne. Zachytit okamžik znamená zasáhnout do situace zvenčí, vstoupit do ní, vykřiknout štronzo, zmáčknout spoušť foťáku. Výsledkem je otisk konkrétní vteřiny, jíž předcházely jiné a další budou následovat.

Ale Vermeerovi jako by se v některých jeho obrazech podařilo něco víc. Postoj, gesto, zobrazený moment jako by nebyly jedním zachyceným bodem v časové řadě, ale zcela samostatnou bezčasou skutečností. Pro Ženu v modrém čtoucí dopis, Ženu s váhami, nebo ještě spíš pro Ženu se šňůrou perel jako by neexistovala chvíle před a po. Pouze ten jeden zobrazený okamžik. I naznačený pohyb jako by neměl předchozí a následující stav, jak by se dalo očekávat v prostoru vyplněném časem – ne, čas jako by z daného místa zmizel. A do stejného bezčasí se nořil i divák.

Čtěte také

Shodnout se na čase nelze – můj čas je jiný než váš, není nic jako shodná přítomnost, čas se smršťuje a natahuje spolu s prostorem, minulost se ztrácí v tříšti vzpomínek a budoucnost prý ještě není. Je fascinující číst o kvantových teoriích času a toho, jak se možná jen vynořuje jako fenomén až od určité úrovně hmoty. Prodlévání nad Vermeerovými obrazy jako by dávalo toto skutečné bezčasí zakusit. A nic na tom nemění to, že jinak čas letí jako blázen a já nestíhám předvánoční nákupy, dotěrné termíny, časové lhůty a jiné projevy našeho bláhového makrosvěta.

autor: Martin Bedřich
Spustit audio