Martin Bedřich: O filozofově smíchu
Jistě znáte to, když se nějaká nezajímavá, nezáživná či dokonce vysloveně nepříjemná situace nečekaně promění tím, že se v jejím rámci odehraje něco překvapivě dobrého. Například společenská událost, na kterou jdeme z povinnosti, ale v jejímž průběhu se zcela nepravděpodobně a k vlastnímu údivu setkáme s někým, díky komu se pro nás atmosféra zcela změní, a my si z oné události odnášíme jedinečný prožitek.
Mám to tak i s některými knihami, od nichž nečekám velkou zábavu, ale které mě občas překvapí nějakou nečekanou epizodou, příběhem, popisem, jež mi pak utkví hluboko v paměti.
Čtěte také
Naposled se mi to stalo se svazkem Antické knihovny o řeckých atomistech. Víceméně uprostřed knihy se nachází krásný apokryfní příběh o setkání slavného filozofa Démokrita s otcem evropské medicíny Hippokratem. Obyvatelé Abdér, města, na jehož okraji Démokritos přebývá, posílají zoufalou prosbu k lékaři Hippokratovi, aby přijel filozofa zachránit, neboť se nejspíš zbláznil. Průvodním jevem toho je především jeho bezdůvodný smích, jímž reaguje na všechny události, které se kolem něj dějí.
Hippokrates má o závěrech Abdéřanů své pochybnosti, a nemýlí se. Jeho setkání s filozofem je setkáním s výjimečným mudrcem, který se ve svém náhledu na svět daleko vzdálil všem malichernostem a pošetilostem, a proto je pro něj smích výrazem nikoli bláznovství, ale výsostné moudrosti. Démokritos říká: „Tomu se směji: nerozumným lidem, kteří platí pokutu za svou špatnost, lakotu, nenasytnost, nenávist, nástrahy, úklady, očerňování (je těžké vypovědět vynalézavost zla, neboť i v tom je jakási nekonečnost), kteří spolu zápasí úskoky a jsou pokřivené mysli... Můj smích odsuzuje jejich nerozvážlivost.“
Čtěte také
Tato anekdota, která velmi ovlivnila například renesanční umění, literaturu i vědu, ve mně dlouho zůstávala. Má v sobě to nejlepší z tradice vyprávění o moudrých bláznech, pouštních otcích, chasidských rabínech či zenových mistrech. Vzpomněl jsem si na ni ale zvlášť silně nedávno při zdánlivě úplně jiné příležitosti.
Shodou okolností jsme se ocitli na místě vyhlazené východočeské obce Ležáky, a to čistě náhodou v den oficiální ceremonie. Žulové památníky hrobo-domů rozeseté po území osady, dobové fotografie obyvatel, zoufalá depeše do Londýna, celá hrůza a tragika oné události nás silně zasáhly. Mluvili jsme po sté o otázce hrdinství, patosu, vlastenectví a národní hrdosti, které jako by nám byly ukradeny, překrouceny či jinak znemožněny a jež prý umíme jen ironizovat a zlehčovat, i když bychom si tak moc přáli bezelstnost v jejich prožívání.
Čtěte také
A v tom se ozval ten smích. Nikoli ovšem smích toho, kdo nahlédl, kdo prožil, kdo ví, kdo je. Byl to smích partičky jakýchsi zasloužilých bojovníků za svobodu, pupkatých strejců u piva, vole sem a vole tam, doplněný o nekonečně trapné komentáře na adresu řidičky, která vedle nich zrovna parkovala. Smích ve své sprostotě, nízkosti, samolibosti a malosti. Jak se tak odrážel od památníků zmasakrovaných, udělalo se nám skutečně fyzicky zle.
Musel jsem myslet na filozofův smích, na Démokritovo: „Já se směji jenom člověku, jenž je pln pošetilosti a prázden správných skutků, jenž je dětinský ve všech svých záměrech a vynakládá nesmírnou námahu bez jakéhokoli prospěchu, jenž ve své nesmírné žádostivosti prochází hranice země...“ Kvapně jsme opustili smějící se „bojovníky“ a s o to větší intenzitou mysleli na ty, jimž nepochybně do smíchu nebylo, ale jejichž činy svou úctyhodností onen vědoucí kosmický úsměv bezpochyby vyvolaly.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
