Martin Bedřich: Matteo a vrtulník na Marsu

11. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Matteo Ricci, jeden ze zakladatelů jezuitských misií v Číně

Mezi věci, které opravdu nemám rád, patří protivné bzučení dronu, typické třeba na nějakém luzném místě, kam se člověk uchýlí v naději, že zde navzdory protipandemickým opatřením najde trochu soukromí, ticha a klidu. Ten zvuk mnou projíždí jak vrtačka dásní a obvykle ohlašuje přítomnost minimálně jednoho mladíka, který si s dronem hraje, a obvykle ještě jedné slečny, která se nepřesvědčivě tváří, že ji to hrozně zajímá.

Jediný dron, který mě v této době skutečně fascinuje, je ten na Marsu. Teď nedávno si odbyl svůj premiérový let. Sleduji se zaujetím celou letošní marsovskou expedici a strašně rád bych si přál, aby dějiny tak nějak zapomněly na všechen marasmus covidu, vakcín, muničních skladů, rejdů agentů a jiných pletich a jaro 2021 do budoucna patřilo tomuto neuvěřitelnému výkonu lidského ducha.

Čtěte také

Je paradoxní, jak se v jednu a tu samou dobu mohou dít tak rozdílné věci, jednou nohou jsme na stovky milionů kilometrů vzdálené planetě, kde v řídké atmosféře létá díky neuvěřitelné technické důmyslnosti a umělé inteligenci lidský vrtulník, a druhou nohou jsme stále po kotníky, či spíše po kolena v bažině našich nevyřešených, pořád vlastně pravěkých frustrací, ješitností, chtivostí a zlob.

Připomněl jsem si aspoň povídky z cyklu Marťanská kronika od Raye Bradburyho, například tu, jak posádka čtyř astronautů, kteří právě přistáli na Marsu a setkali se s místními obyvateli, očekává nějaké slavnostní uvítání, pocty, hold, uznání skvělého výkonu, ale místo toho jsou považováni za kolektivní halucinaci a v rámci „psychiatrické léčby“ zastřeleni.

Je to tak ošidné, všechno to překování hranic nového, nepoznaného, neuvěřitelně odvážného, které se, viděno z jiné strany, stává docela jiným příběhem, třeba úplně banálním, okrajovým.

Čtěte také

Dnes, 11. května, si můžeme připomenout 411. výročí smrti Mattea Ricciho, italského jezuitského misionáře, který jako jeden z prvních pronikl na konci 16. století na území Číny a položil zde základy křesťanské misie. Jeho příběh můžeme číst mnoha způsoby. Jako Evropané ho můžeme vnímat jako jednoho z velkých objevitelů, může nám lichotit, že seznámil čínské vzdělance s evropskou matematikou, astronomií či kartografií, které pro ně byly nové a atraktivní. Že přivezl císaři mechanické hodiny, které vzbuzovaly všeobecný údiv a způsobily, že se Ricci stal (zcela jistě navzdory své vůli) ochranným bůžkem čínských hodinářů. Že Číňanům předvedl evropskou hudbu, výtvarné umění a některé morální principy.

Vidět tyto projekty jen jednosměrně ale rozhodně není správné. Ricci si až po letech v Číně uvědomil, co všechno z fantastických vyprávění Marca Pola o mocné říši na východě byla vlastně pravda. Je ošidné vypočítávat všechny vymoženosti a technologické výdobytky, které zase udivily Evropana. Vždyť samo toto poměřování je jen nástroj nových a nových politických a ideových her a zápolení.

Čtěte také

Zajímá mě spíš ten okamžik konfrontace s něčím úplně jiným a novým. A bohužel i ona nevykořenitelná všudypřítomná a oboustranná přezíravost a ješitnost, která nedovolí Riccimu spatřit mnoho cenného na čínské kultuře a tradici, stejně jako Číňanům na té evropské. Myslím na Ricciho technické hračky, kterými získával přízeň učenců, zemské a hvězdné globy, mechanické hodiny, skleněné hranoly, myslím na chvíle, kdy se v rukou nových majitelů stávaly znameními nezvrtané skutečnosti, že je svět mnohem složitější, větší a rozmanitější, než si po staletí mysleli. A myslím na vrtulník Ingenuity na Marsu, jakým znamením bude on nám.

autor: Martin Bedřich
Spustit audio