Martin Bedřich: Kouzelná zvonkohra

17. prosinec 2020

Spojovat známou operu Wolfganga Amadea Mozarta Kouzelná flétna s adventem, natožpak s Vánocemi, je asi víc než pochybné. Byla uvedena v září a vypráví zdánlivě pohádkový příběh, který je ale skrznaskrz prodchnut zednářskou symbolikou a tradicí mysterijních rituálů, tolik oblíbených v závěru 18. století v prostředí všemožných tajných spolků, iluminátů, bývalých jezuitů a jiných osvícenců.

Geniální hudba nese složitý a v mnoha aspektech nejasný děj, kde je bezpochyby víc odkazů na egyptského Osirise a Isis než na narození Ježíška. Přesto mně části, kde zní flétna a posléze kouzelná zvonkohra podivné poloptačí postavy, šibala Papagena, advent a Vánoce vždy jaksi připomenou a pouštím si je teď docela často.

Čtěte také

Křišťálová pronikavost zvonečků, jejich hravost a laskavost ve spojení se zdánlivě nekomplikovanou, přírodní figurkou ptáčníka má v sobě něco, co mi pokaždé nějak připomene i zvuk českých Vánoc, Rybovku s ozývajícím se lesem, zvonek o Štědrém večeru. Tajemný okamžik okouzlení, proměny, radosti.

Papageno je nejasná, v zásadě velmi archetypická bytost na pomezí člověka a přírody, řádu a chaosu, vysokého a nízkého. Trickster, šibal, filuta, šprýmař, ferina, čtverák – všechna ta pojmenování krouží kolem jeho unikavosti, ale zároveň důvěrně známých rysů, které nosíme i v sobě. V opeře – mystériu, jakou Kouzelná flétna je, má Papageno vedlejší roli, jeho zasvěcení je jen částečné, opět jím spíš tak nějak bezděčně a mimovolně proklouzne.

Čtěte také

Přesto mu ale hudebně patří víc árií než hlavní postavě... a jsou mnohem hezčí. Nebo jinak – dostanou se posluchači pod kůži mnohem snáze. Mimo to najde Papageno skutečnou lásku, konečně jemu odpovídající bytost, s níž může naplnit svůj sen o domově, jídle, pití a hromadě dětí. Jestli to někdo v té opeře jasně vyhrál, pak on.

Předvánoční i vánoční čas mají v naší době strašidelnou tendenci infantilizovat společnost. Veškerý zábavní průmysl kolem Vánoc, přihlouplé pohádky, nevkus a kýč, a to i ten zbožný. Moralisté a duchovně orientovaní znalci pak proti tomu kladou tím vehementněji všelijak tradiční obrazy Vánoc, kde to křupe senem, volek s oslíkem kloní hlavy a andělé zpívají Gloria.

Jak z toho ven? Je mi čím dál bližší férová konfrontace s vlastním vnitřním dítětem, které se nedá oblbnout santaklausovským pozlátkem, ale ani sádrovou idylou 19. století. Které rádo pozoruje vířivý chaos temné vody pod jezem, naklání se nad propasti, přitahují ho výšky i hlubiny, nechce se spoutávat řádem, ale touží zároveň po útěše a spočinutí.

Čtěte také

Je to zkrátka takový malý Papageno, jehož v opeře mnohokrát zachrání kouzelná zvonkohra, stejně jako vánoční zvonečky pronikající do uštvaných myslí dospělých, a bohužel stále víc i dětí.

Radost z adventu a blížících se Vánoc je tak radost ze skutečné (mysterijní) proměny, kdy se do masa a kostí absurdně oděná vesmírná Láska dostává na svět jako zvonivé světlo, které může prozářit a proniknout vnitřní chaotické hlubiny člověka. Ne aby je vybílilo a načinčalo jako svítící stromeček někde na náměstí – ale aby jim tím zábleskem a zacinkáním vlilo smysl a nám odvahu k dalšímu putování. Bláznivému, zmatenému, mnohdy chaotickému, ale radostnému, „dotknutému“ magií kouzelné hudby a lásky. Aby zahnalo mámivou Královnu noci a vedlo nás ne snad do slunečních států iluminovaných obroditelů, ale klidně jen do ptáčníkovy chaty plné autentického a vřelého života.

autor: Martin Bedřich
Spustit audio