Martin Bedřich: U skály smrti
Americký zpěvák Tom Waits v písni November, Listopad, skvěle zachycuje atmosféru tohoto měsíce: žádné stíny, žádné hvězdy, hromady mrtvého listí, mokré boty, havrani a kouř z komínů.
Podzim je podle mě doba, kdy se všechny čtyři živly mohou projevit zvlášť jedinečným a zároveň provázaným způsobem, na rozdíl od jiných měsíců, které jako by preferovaly jen některý element. Místem, kde je to skutečně hmatatelné, je pak pro mě svět pískovcových skal na Českolipsku.
Voda padající v mrholení z nebe, bystře se valící v potocích a říčkách, jakou je Svitavka, ale hlavně ta vsáklá do hrubozrnných skal a jimi vydychovaná. Země lepící se jakožto bahno na boty, nebo rostoucí právě v podobě skalních útvarů všude kolem. Vzduch vonící vlhkostí, tlením, svěží, zvláštně omamný, kořeněný molovými tóny kouře stoupajícího z venkovských chalup a předznamenávající útulné teplo kolem kamen, v nichž plápolá oheň.
Za takovými dojmy se do těchto končin rád vracím, zvláště v této roční době. To vše je totiž doplněno o další rozměr, který do něj vložil člověk. Kraj kolem Velenic, Svitavy, Lindavy, nedalekých Kunratic u Cvikova či Mařeniček je plný skalních reliéfů, které zde tesali lidé posledních několika staletí. Je v nich něco nekonečně melancholického. Plocha pískovcových skal, narušená arabeskami škrap a závrtů, porostlá mechem a trávou, se stromy, zuby-nehty se držícími prasklin a rozsedlin a krkolomně se deroucími vzhůru, je náhle dotknuta lidskou rukou.
Z lože přírodního dekoru najednou vystupuje ukřižovaný, jeskyně je proměněna v Jeruzalém s desítkami domečků a postaviček, skalní blok vprostřed lesa je vlastně zarostlým oltářem, stěna nad ohybem říčky zobrazuje pradávný zločin. Kulisami je vlhko, vlezlo, blátivo, zkrátka dušičkový čas. Nostalgie setkání času geologického, historického a toho nejnicotnějšího, lidského. Krása tlení, drolení, opadávání a stárnutí. A zároveň hluboká radost z krásy, kterou lidská ruka vyrazila do netečnosti kamene. Krása vrypů a škrábanců dlát, která se jedním dechem setkává s hrůzou, jež tento kraj postihla.
Okolí Mařenic, jen kousek od německých hranic, inspirovalo spisovatele Jaroslava Durycha pro jeho pozdní mistrovské dílo Boží duha, které se jako snad vůbec první v české literatuře vypořádává s tématem násilného odsunu Němců po druhé světové válce. Lidé odešli, z domů mnohde zůstaly jen nezřetelné základy obrostlé kopřivami, jejich zázemí prozrazují sklepy a spíže vytesané do skal. Ale kamenné reliéfy, stopy krásy, zbožnosti, lidských osudů, odkazy na zázračné či tragické události, k nám pořád cosi šeptají. A je dobré mít u toho zrudlé tváře chladem, prokřehlé prsty a trochu mokro v botách. Cítit na jazyku chuť kouře, mokrého písku a nahnilého jablka.
Velšský spisovatel tajemných příběhů Arthur Machen píše: „Krajina, určité uspořádání lesa, vody, vrchů a hlubin, světla a tmy, květin a skal, je ve skutečnosti objektivní realita, skutečnost, smutek, který přisuzujeme konkrétní krajině, je přítomen skutečně a účinně, a nejen v nás samých. Z tohoto hlediska nás může krajina ovlivnit se všemi důsledky. Přesně stejným způsobem na nás rozličnými způsoby působí drogy.“
Opojení krajinou na severovýchod od České Lípy, její drsnou krásou, tragickými a malebnými stopami lidských generací, kamenem, vodou, stromy shazujícími své žloutnoucí lidí – to vše patří k objektivní realitě tohoto času, transformující jinak trudnou podzimní realitu covidovou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
