Martin Bedřich: Tři mágové

Trojice působí víc než sehraně a v tom zářijovém podvečeru skoro mysticky. Jsou jak vyslanci exotických království, možná sami tři mágové, sbor kněžek tajemného kultu, zakletí hrdinové z přízně Petrovských.

Čtěte také

Martin Bedřich: Být hostem

Koza by mohla být Amaltheia, která svým mlékem odkojila řeckého Dia, její rohy nezapřou svou příbuznost s těmi hojnosti. Osel zas na svém hřbetu snad kdysi vozil proroka z Nazareta, dřevnaté stonky kopřiv chroustá stejně jako tehdy palmové ratolesti při vjezdu do Jeruzaléma. A lama možná přepravovala koše se zlatem Inků, když Atahualpa zrádným způsobem padl do rukou conquistadoru Pizarrovi a musel se vykoupit pohádkovým bohatstvím. Že je to trochu divoká představa?

Ale proč by ne? Stojíme sice pár kilometrů od Prahy, ale v jednom směru vidíme malebnou kopuli barokního zámku jak z pohádky, v druhém směru u mostku přes potok zase ležící sfingu střežící egyptský kabinet, do něhož se vplouvalo na loďce tajemnou jeskyní, za zády máme červený mlýn, jehož cimbuří, tvary oken, ostění vchodů a další prvky nás nenechávají na pochybách, že před sebou máme neogotickou hru na středověk, a jen o kousek dál zase na oválném hipodromu stojí čtvercový antický pavilon, klasické sloupy spočívají na vavřínových věncích a dekorativní vázy trčí v rozích střechy. Fantastická změť kultur, časů, příběhů, stylů. Pro nás dnes ovšem národní kulturní památka.

Čtěte také

Martin Bedřich: K pramenům

Jak neuvěřitelná různost zde vznikla a s jakou suverénní osobitostí se stala součástí zámeckého parku, okolní krajiny, této země, celého světa. Představuju si hraběte Chotka, jak na začátku 19. století nadšeně listuje horkou novinkou, mnohasvazkovým Popisem Egypta, který mu právě daroval císař František, a pak v doprovodu svého architekta prochází lukami za Veltrusy a plánuje, kde postavit nápodobu egyptského chrámu. Nebylo třeba lámat si hlavu nad tím, zda pasuje mezi olše, duby a lípy naší kotliny. Vždyť právě zde je přece to místo, kde se chci dotýkat nekonečné rozmanitosti světa, který víc než kdy jindy explodoval ve svých tradičních konturách, zrovna tady chci cítit, že jsem jeho součástí. Modernost je přece právě v tom!

My si dnes myslíme, jak nás útoky globalizace vytrhují z našich ustálených představ o tom, jak věci byly, jsou a mají být. Máme pocit, že se na nás valí spousta informací, které neumíme rychle vstřebat, takže se jich raději vzdáváme, zpochybňujeme je, anebo je ignorujeme. Bojíme se, že jsou relativizovány jistoty, které tu přece vždycky byly.

Čtěte také

Martin Bedřich: Dva ve vlaku

Myslím přitom na dobu konce 18. a celého 19. století, kdy byl nejen učený svět konfrontován se zprávami cestovatelů o podivuhodnostech světa, který právě procházel poslední fází objevování.

Jak švédský botanik Carl Linné nevěřil svědectví o existenci masožravých rostlinách a považoval je za zcela absurdní, protože jak by proboha mohla kytka požírat hmyz či dokonce obratlovce? Nebo jak se přední biologové přeli o to, zda je ptakopysk skutečným tvorem, nebo spíše bizarní fantazií nějakého čínského vycpavače zvířat. Jak archeologie Předního východu zpochybnila jedinečnost biblických vyprávění a ukázala jejich ještě mnohem starší předobrazy a jak vývoj geologie obrátil vzhůru nohama základní přemýšlení o době trvání země (třeba právě proti tomu biblickému).

Čtěte také

Martin Bedřich: Radost z mravenců

A přesto v tomto náhle nekonečně složitějším a rozmanitějším světě, než byl kdy dřív, zůstal prostor pro krásu, tvořivou odvahu a hravost. Ocel a pára se pořád ještě potkávala s antickým tvaroslovím, nejmodernější věda stále sahala k řecké mytologii, aby osvětlila své provokativní teorie, fascinace dálným Orientem se spojovala s okouzlením vlastní středověkou minulostí.

Úvodní fantazie o zvířecí trojici proto nemá nic společného s postmoderní bezuzdností, je to nejkonzervativnější a nejtradicionalističtější výklad, který mohl pozdního návštěvníka parku napadnout.