Martin Bedřich: Radost z mravenců
Bylo překvapivě parné odpoledne. Za běžných okolností by si člověk povzdychl, že je teprve čtvrtek, ale v tom zvláštním bezčasí to trochu ztrácelo na významu.
Dětem se po víc než měsíční nucené izolaci dny stejně trochu slévaly. Vyrazili jsme proto do lesa, že se provětráme a odbudeme tam nějaké to učení. Občansky zodpovědně jsme se úspěšně vyhnuli blízkosti jiných lidí, našli si osamělou mýtinu, sedli si pod vysokou borovici a začali něco opakovat. Ovšem jen do chvíle, než se ukázalo, že teplé jarní slunce vylákalo i velké lesní mravence, kteří po nás začali lézt a další učení s jistotou znemožnili.
Čtěte také
Radost z mravenců je zkrátka něco, k čemu musejí děti ještě zjevně dozrát. Bylo ovšem příznačné, že jsme na ně narazili právě v době, kdy se celá společnost jakoby snaží takové ideální mraveniště napodobit. Minimálně v tom, jak je vybízena, aby táhla za jeden provaz, poslouchala své vůdce, nadřazovala obecné dobro tomu individuálnímu a nosila šátky přes pusu, nejlíp puntíkované jako Ferda.
Lidé do mravenců odjakživa projektovali své nejrůznější představy o sobě a společnosti. Už biblické mudrosloví dává lidem za vzor mravenčí moudrost a píli. Předmoderní psaní o přírodě si ale v ničem nezadá s tím moderním. Jak píše jeden autor ještě ve 20. století: „Matka, která zakládá mravenčí kolonii, je velkolepější než vlčice kojící Romula a Rema.“ Všechny velké moderní ideologie našly svůj odraz i ve zkoumání mravenců.
Ikona dobové německé mravencologie a vášnivý nacista a eugenik Karl Escherich horoval pro autoritářský, na vůdcovském principu postavený režim (nejen) mraveniště, jehož hlavními ctnostmi jsou statečnost, věrnost, obětavost a rasová čistota. Dodnes jsou ostatně živé jeho úvahy o významu mravenců pro hygienu lesa, a byly to bohužel jeho výzkumy jedovatých plynů hubících lesní škůdce, které ukázaly na efektivitu tehdy zrovna syntetizovaného cyklonu B.
Čtěte také
Na opačném konci spektra to byl zase ruský anarchista Kropotkin, jenž na mravencích obdivoval smysl pro spolupráci a solidaritu, které by měly všechny motivovat k socialistickému soužití. A ostatně i český vědec Vladimír Jan Amos Novák, který se natolik zamiloval do výzkumů Trofima Lysenka, že kvůli němu ilegálně vstoupil do SSSR, za což byl zatčen, vězněn a dokonce držel hladovku, snil o evoluční nevyhnutelnosti kolektivního života všech živých druhů, a to právě podle vzoru mravenců.
Genetické výzkumy altruismu mravenců ve druhé polovině 20. století jako by zase podporovaly kapitalistický pohled na mraveniště, princip sobeckého genu a zájmy klientských skupin. Ale i dnes se nám odkrývá mnoho nečekaných poznatků.
Mraveniště nejspíš není tak ideálním společenstvím, jak se domnívala předešlá staletí. Ukazuje se, že mnoho mravenců se tam zřejmě překvapivě fláká a jejich malicherné osobní potřeby nejsou až tak moc obětovány v zájmu celku, existují zde nečekané hierarchie a na ně navázané příbuzenské klany, které spolu uvnitř společenství soupeří.
Přemýšlím o tom v kontextu karantén, omezování shromažďování, pohybu a cestování, trasování a podobně. V kontextu altruismu mnoha lidí a vychytralosti jiných, obětavosti a nasazení jedněch a šikovného využívání situace druhými. Co si na základě toho všeho myslet o společnosti jako celku? A jak by ji asi popsal obří nezávislý pozorovatel? Čtu si ve velkém milovníku mravenců, spisovateli Maurici Maeterlinckovi, který o nich píše: „Mravenec žije v štěstí, protože žije v tom všem, co žije kolem něho, že všichni žijí v něm a pro něho, jako on žije ve všech a pro všecky. Žije především v nesmrtelnosti, protože tvoří část celku, který nic nemůže zničit. Ať se zdá to tvrzení jakkoli zvláštní, mravenec je živočich hluboce mystický, který existuje jen pro svého Boha.“
Odpoledne se nachyluje, dává se do nás zima, opouštíme lesní mýtinu, naposledy ze sebe setřásáme mravence, kteří po nás freneticky pobíhají, a vracíme se do mraveniště města. A mě napadá, byl jsem to já, kdo přemýšlel o mravencích, nebo to byl mravenec, který přemýšlel o lidech?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
