Martin Bedřich: Pleskotovo kyvadlo

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Obří dřevěné kyvadlo architekta Josefa Pleskota, které umístil do chrámové lodi kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze u Karlova mostu
0:00
/
0:00

Na Popeleční středu, což je v katolické tradici počátek čtyřicetidenní postní doby předcházející slavení Velikonoc, byla v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze u Karlova mostu uvedena umělecká intervence architekta Josefa Pleskota.

Obří dřevěné kyvadlo architekta Josefa Pleskota v chrámové lodi kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze u Karlova mostu

Stojí za připomenutí, že v tomto akademickém kostele mají setkávání s umělci právě na Popeleční středu dlouhou tradici, letos se konalo již po pětadvacáté. Posledních více než deset let je navíc setkání rozšířeno o dočasný vstup nějakého uměleckého díla do specifického prostoru tohoto staroměstského chrámu.

Dále není od věci, že sám Josef Pleskot nejenže tyto umělecké intervence dlouhodobě sleduje, ale i ve své architektonické tvorbě se věnuje propojování a dialogu sakrálních a/nebo historických prostor se současností a jejími uměleckými nároky. Naposledy se tak děje např. v rámci renovace dominikánského kláštera o pár ulic vedle.

Pleskot umístil do rozlehlé chrámové lodi obří dřevěné kyvadlo, které se pomocí lidské síly rozhýbává v rámci mše během recitace Vyznání víry. Do sakrálního prostoru tak vnáší nečekaný dynamický prvek – zatímco během liturgie se „to hlavní“ děje kolem oltáře a lidé v lodi se účastní spíše staticky, pohyb kyvadla toto rozdělení náhle na chvíli rozbíjí nebo minimálně rozrušuje.

Obří dřevěné kyvadlo architekta Josefa Pleskota v chrámové lodi kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze u Karlova mostu

Kyvadlo je zvláštní mechanismus. Jeho pohyb v sobě obsahuje jak energii kyvu, tak určitou neúprosnost ukotvenosti. Jeho rytmus s sebou nese hrůzu odpočítávaného času, věčné memento konce. Vzpomeňme na slavnou povídku Edgara Allana Poea, kde je kyvadlem odměřovaný čas jednoznačně spojen s očekáváním smrti. Rytmus kyvadla může být ale zároveň i rytmem srdce, rytmem dechu, rytmem kroku. Může být nástrojem usebrání, klíčem k cestě do nitra při modlitbě či meditaci.

Sám Josef Pleskot nabídl jeden interpretační klíč svého díla i v tom, když zdůraznil nebezpečí chvění při rozhýbávání kyvadla. Dvoutunový komplex je velmi citlivý na vibrace, které do něj vnáší člověk. Pokud je desetimetrové rameno kyvadla při počátečním vychýlení navíc rozkmitáno do stran, přenese se toto chvění na celý systém, znásobí se a může ho vážně negativně ovlivnit.

Tento technický postřeh je lehce paradoxní v kontextu akademického kostela, jehož hlavou je kněz Tomáš Halík. Jedna z jeho nejslavnějších knih se totiž jmenuje Co je bez chvění, není pevné (což je citace jednoho verše Vladimíra Holana) a zabývá se významem hledání a nejistoty v náboženském životě.

Architekt Josef Pleskot rozkmital obří dřevěné kyvadlo v chrámové lodi kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze u Karlova mostu

Pleskotovo kyvadlo tuto myšlenku zajímavým způsobem posouvá. V kyvadle nejde o chvění, ale spíše o přijetí faktu, že pohyb spojuje dva extrémní póly, že se kyvadlo rytmicky přesouvá od jednoho k druhému, že každou chvíli dává za pravdu jiné poloze, pohledu na svět, jiné možné interpretaci. Tento pohyb ovšem není výrazem chaosu, svévole nebo relativity, protože má své pevné ukotvení, jeden bod, jenž je garantem velkorysosti celého kyvu.

V návaznosti na Holanův a Halíkův obrat by se to dalo vyjádřit třeba jako Co je bez pohybu, zůstává jednostranné. Co tuto velkolepost ohrožuje, je nicméně ono chvění, které přichází zvenčí. A tváří v tvář Pleskotovu obřímu kyvadlu a snaze ho rozhýbat je víc než zjevné, že příčinnou chvění je lidský strach. Jak v tomto konkrétním případě, tak v tom přeneseném.

Pokud má člověk právo, a možná i povinnost rozhýbávat prostor kolem sebe, pokud má vesmír rozčísnout svým tvůrčím činem jako kyvadlem, musí se zbavit strachu. Rozhodně strachu z různosti pólů, ke kterým se jeho kyvadlo může vychýlit, protože není větší pravda než ta, že v těchto polohách vydrží obvykle jen chvíli. Mohlo by mu v tom naopak pomoct vědomí toho jediného pevného bodu, na kterém vše závisí.