Martin Bedřich: K pramenům

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hubert Robert: V parku
0:00
/
0:00

Poslední sál barokní expozice Staří mistři Národní galerie patří pozvolnému přechodu k umění rokoka a klasicismu.

Po zhlédnutí předchozích prostor s tolika skvělými obrazy a sochami je celkem přirozené, že se zde návštěvník už moc nezdržuje a víceméně propluje kolem těch několika spíše menších obrázků, na nichž se na něj z houpačky či balkonku culí rokokové krasavice.

A přece by zde byla škoda minout minimálně jeden obraz, dílo Huberta Roberta nazvané víc než neutrálně V parku. Využijme zdánlivě uvolněně atmosféry konce 18. století a pohrejme si trochu s interpretací tohoto obrazu – vždyť stojíme na prahu epoch, tak ať si ten rituál přechodu užijeme!

Hubert Robert (1733–1808) byl vizionářem druhé poloviny 18. století a výrazně se podílel na vytváření dobové obrazotvornosti. Klíčové pro něj bylo – jak jinak – nové objevování antiky, a to především v jejích ruinách. Na rozdíl od mnoha dobových imitátorů strávil dlouhých jedenáct let v Římě, kde detailně studoval jak tamní umění, tak samozřejmě antické památky, pohyboval se ve společnosti podobně zaměřených umělců, jako byl Giovanni Paolo Pannini či Giovanni Battista Piranesi.

Po návratu do Francie, v době sílící antikománie, tuto zkušenost do konce života bohatě zúročil, i když ji postupně vtěloval do nových poloh. Celoživotní fascinace antickými ruinami – přezdívalo se mu dokonce Robert des Ruines – se v jeho díle setkávala s dobovými proměnami vkusu a estetiky. Konkrétní památky nahradily fantazijní výjevy, capriccia, v nichž se frivolnost střídá s ironií, klasická velebnost monumentu s preromantickou dramatičností a připomínkou zmaru a zániku.

Náš obraz z roku 1783 vypadá na první pohled zcela typicky. Idealizovaná ruina antického chrámu v korintském stylu doplněná o sfingy a jiné starověké harampádí, okolo figurální stafáž. Detailnější pohled nám nicméně odhaluje řadu skrytých podnětů k dalším úvahám.

Na obraze je skoro dvacet postav, ale ani jedna nevěnuje chrámu sebemenší pozornost. Procházejí kolem, baví se mezi sebou, odpočívají v jeho stínu, anebo se věnují něčemu úplně jinému. Samotný impozantní svědek minulosti jako by pro ně neexistoval. Je tak jiný a cizí, anebo naopak už tak banální a okoukaný?

Pokud něco vzbuzuje pozornost, je to na samém pravém okraji obrazu zpodobněný vodotrysk. Nachází se v jakémsi smrkovém háji, což vyvolává dojem vysloveně protiantický, nestředomořský, ostentativně zaalpský. Právě sem ale směřují zvědaví pozorovatelé, vodní hříčky, jejichž rafinované technologie v této době zaměstnávaly inženýry a zahradní architekty po celé Evropě, jsou zjevně atraktivnější než omšelé zdivo.

Můžeme se nicméně domýšlet, odkud se bere voda, která vesele tryská novými trubkami? Zpod zpustlého starověkého chrámu totiž vytéká z temné jeskyně vodní proud. A nemusíme to ani moc přehánět s jungiánskou psychologií, abychom rozuměli tomuto symbolu. Z hlubin a mysterií antiky, dnes zapomenutých či ignorovaných, vytěsněných do nevědomí, vyvěrá řečiště, které v proměněných podmínkách obohacuje současnost, naše bdělé vědomí.

Tento výklad je nicméně doplněn o jeden ironický detail. Hned vedle chrámu perou na břehu v oné vodě tři ženy prádlo. Případná tendence spatřovat v symbolu vytékající chrámové vody cosi přespříliš velebného je tímto zoufale banálním prozaickým motivem vracena na zem. Ale je tomu tak skutečně? Anebo je to jen další díl složitější skládačky?

Není naše kulturní a civilizační nevědomí, které pramení z antického dědictví, ve skutečnosti opravdu takovým potokem, ve kterém pereme prádlo své současnosti a zanecháváme špínu dalších a dalších nánosů věků, jimiž si neustále zamazáváme oblečení našeho aktuálního života? Tato voda nás pak baví a obveseluje ve formách, které jí ta která epocha dává, ale její zdroj je a bude stále stejný, střežený sice sfingami, ale jinak spíše okázale ignorovaný.

Hubert Robert namaloval tento obraz deset let předtím, než byl v rámci konspiračního šílení Francouzské revoluce obviněn z malé občanské uvědomělosti a z přílišných vazeb na aristokracii, než byl uvězněn a jen o fous unikl gilotině. Co všechno bylo v evropských dějinách napájeno odkazy na antiku a jaké podoby to nakonec dostalo? I o tom se dá přemýšlet nad tímto obrazem, pár kroků od východu z barokní expozice.