Martin Bedřich: Být hostem

19. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy K pietnímu místu v Kunčí nově vede úzká kamenná cestička
0:00
/
0:00

Jsou takové momenty v životě, které ne že se vryjí do paměti, což evokuje něco násilného a trýznivého, ale spíše prostoupí člověka natolik, že stopa, kterou zanechají, má ještě úplně jinou kvalitu.

Čtěte také

Takový zážitek čerpá svou sílu ne z vnější důraznosti a intenzity, ale spíše ze zvláštního souladu, který vzniká. Z rezonance, jako když jemné cinknutí postupně rozezní a naplní celý velký prostor. Myslím, že člověk touží po podobných prožitcích a že právě ony stojí za jeho potřebou poznávat. Jistě hlavně věci nové, ale třeba i ty staré, které se však odkrývají stále znovu a jinak.

Je krásné být hostitelem a přivádět do svého světa, svého prostoru nové lidi, pozorovat, jak na něj reagují. Starat se o jejich fyzické a duševní pohodlí. Nahazovat různé udičky a sledovat, co je zaujme. Která z polních cest v okolí, jaké místo či výhled, která kniha, jídlo nebo cédéčko. Jak pak sami svou zkušenost reflektují, co vyprávějí dál, s čím se vracejí.

A stejně tak se rád nechávám zvát na nová místa. Nechat to vše na tom druhém, uzávorkovat vlastní očekávání, nechat si jen zvědavost a otevřenost k obdarování. Vnímat samu cestu, kterou mě k sobě vede, ten pohyb ze známých končin čím dál hlouběji do dosud neznámého kraje. Protože čím jsou silničky užší, tím více příběhů se začíná vynořovat.

Čtěte také

Poezie pomístních jmen a drobných událostí, o nichž se cestou dozvídám. Chtěl bych si je všechny zapamatovat, ale samozřejmě to nejde, jména lidí, časy, vztahy a souvislosti se slévají, vypadávají, navzájem mylně propojují, ale zůstává ona magie zasvěcování. Čí máma utekla do Vídně a nechala děti doma a kdo – ožralý pod obraz – přiložil, když se vrátil domů, do hořících kamen kočku, kudy vedla na hřbitov stezka odvahy a ze které parcely kradly v noci cedule Na prodej, aby si ji nikdo nekoupil a zůstala prázdná?

A pak samozřejmě starý dům, jeho ráz, vůně, atmosféra. Ta vždy stejná archeologická vrstva deček, figurek, talířků a určitý výběr 50 let starých knížek, které dávají elementární pocit domova, ale vedle toho jedinečná udělátka, individuální podivínskosti, specifické vrtochy.

Na pozadí toho všeho se jak v hermeneutickém kruhu nově vyjevují dříve slyšené příběhy, zážitky dostávají konkrétní kulisy, vždyť i já už jsem taky jejich součástí, vše se prostupuje, znovu nasvěcuje, proměňuje a ústí do nových historek.

Čtěte také

František Xaver Šalda v polemice s ruralisty a regionalisty varuje před pokušením považovat rázovitou provinčnost za literaturu a říká: „Jen ta krajová poesie, jen to krajové umění může zajímat svět, které jsou nejprve opravdovou a celou poesií, opravdovým a celým uměním. Toho hledejte ze všech sil (…). Ten kout země, který podává poesie regionalistická, může být sebe užší, probádaný do detailů nejpodrobnějších – ale nad ním se musí otvírat vysoké rembrandtovské nebe, z něhož tryská mocným výbojem tajemné světlo, přepodstatňující jej a vynášející jej do vyšší roviny nazírací.“

Sedím na krásně zarostlé zahradě naplněné cvrkotem a vůní přerostlé dobromysli, poslouchám příběhy pokácených stromů a koukám na to rembrandtovské nebe táhnoucí se ke kopcům s pravěce znějícími jmény. Těmi drobnými historiemi probleskují existenciální, humorné i tragické vertikály, z bezděčně načrtnutých tváří v nich jako by občas zablesklo oko hledící zpytavě přímo na mě.

Chybí mi jen kocour s francouzským jménem na klíně, ale i o jeho osudu už vím to podstatné. Mezi místem a člověkem je tisíce bariér, odstupů a distancí, ale stejně tolik synapsí, bypassů a zauzlin. Velká poezie, stejně jako skutečný život nemůžou být od místa odděleny, potřebují se. Hledím do očí, které viděly doslova celý svět, a pak pohledem čechrám neposekané ostrůvky řebříčků, hvozdíků a kopretin.

Čtěte také

Jen pýcha a povýšenost věci vylučují, bezelstná otevřenost dětsky nadšené zvídavosti naopak vše spojuje, proplétá, a možná i trochu bezstarostně vrší na sebe, aby se pak z jednotlivých vláken tkalo v podvečerech, jako je tento, další povídání.

Utíkáme, protože pořád je a bude před čím, ale taky se pořád vracíme, ne z pohodlnosti a rezignace, ale protože není jiného života nežli putování a vratič, svítící svým magickým okem podél silnice, nás sem vždycky zase dovede.

autor: Martin Bedřich
Spustit audio