Martin Bedřich: O popudlivosti

29. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Popudlivost
0:00
/
0:00

Před nedávnem mi jeden kamarád poslal svůj překlad rozhovoru s francouzskou filozofkou a psychoanalytičkou Cynthiou Fleury. Mluví v něm o svých obavách z toho, že vstupujeme do éry popudlivosti. Charakterizuje ji skrze nebývalou míru ukřivděnosti, rozhořčení, zatrpklosti a pocitu, že jsme obětí nespravedlnosti.

Její slova trefně odrážejí to, s čím se nyní kolem sebe skutečně setkáváme. Objektivní krize způsobená pandemií jako by umocňovala údajnou dlouhodobější krizi politickou, společenskou, hodnotovou, duchovní. Nářky se pak jen stupňují.

Čtěte také

Fleury říká: „Řekla bych, že vstupujeme do nové éry popudlivosti, v níž určitý počet individuí těží požitek ze vzteku, z touhy násilně se vypořádat s ‚druhými‘ v přesvědčení, že sami stojí na straně spravedlnosti. Ukřivděnost přichází s jistotou, že člověk ‚objektivně‘ trpí škodu, tato jistota postupně krystalizuje v cosi absolutního. Na úrovni jedince však taková pozice dlouho udržitelná není, způsobuje totiž sentiment oběti a s ním potřebu trestat.“

Musím říct, že mě děsí mechanismus, jímž se z oběti stává kat a z individuální nespokojenosti kolektivní násilí. A zvláště když za tím nestojí sofistikovaná ďábelská ideologie, ale zahořklost a ukřivděnost. Jak jsou však tyto obrazy postupného otravování mysli člověk a posléze celé společnosti aktuální, ono plíživé stahování se do kouta, ulity, rezignace na otevřenost, velkorysost a ochotu, které nahrazuje ublíženecké odmítání všeho, co přesahuje bezpečně ovladatelný bezprostřední prostor kolem nás.

Čtěte také

Jeden z nejvýraznějších duchovních autorů současného křesťanství, františkánský řeholník Richard Rohr, to podle mě dobře doplňuje, když říká: „Láska nás ukotvuje, protože nám dává ohnisko, směr, motivaci i radost – a pokud tyto věci nenacházíme v lásce, nejspíše se je budeme snažit najít v nenávisti.“ Bez lásky tedy upínáme svou potřebu smyslu určitým perverzním způsobem k nenávisti a k násilí, které si tím legitimizujeme.

Myslím, že problém popudlivosti, zahořklosti a obratu od lásky k nenávisti spočívá možná v tom, že máme příliš tendenci hledat pomoc vně sebe. Tak jako z „cizího a zlého světa“ kolem nás přicházejí všechny pohromy, měly by i zdroje naší spokojenosti, humanity, ochoty a altruismus ležet mimo nás. Buď jsou nám dostupné – a my pak můžeme být laskaví, velkorysí a obětaví, anebo nám jsou odepřeny  – a pak se není čemu divit, když se začneme chovat jakožto jedinci i společnost sobecky, podrážděně a po všech směrech toxicky.

Čtěte také

Apoštol Pavel má ve svém listu Římanům nesmírně silnou pasáž: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.“ (Řím 8,35.37) Myslím, že pro nás může být tento citát inspirací i bez explicitně náboženského významu.

Pavel v něm říká, že vnější vlivy, ať pozitivní, nebo negativní, nemusejí mít nad člověkem zas až tak velkou moc, pokud je uvnitř sebe schopen se opřít o vědomí toho, že je z nějakého nepochopitelného principu milován. Jak se to ale pozná? Možná právě negativně, skrze hrůzu a prázdnotu, která se nás zmocní při představě, že by tomu tak nebylo. Právě to nás činí schopné milovat, dokonce milovat ne primárně kvůli druhým a jejich reciprocitě, ale kvůli sobě samým, protože to je ta největší síla, jíž člověk disponuje. Co pak může být lepším lékem na zahořklost, popudlivost, ukřivděnost, co lépe pozvedá pohled od malosti a omezenosti směrem k dalekým horizontům, i když se ve skutečnosti všechno kolem zavírá?

 

autor: Martin Bedřich
Spustit audio