Martin Bedřich: O světle
Není nic jednoduššího než si dělat legraci z vánoční světelné výzdoby. Pár dní po Štědrém večeru jsem v noci procházel jedním podhorským městečkem a nestačil se divit, jaké kreace lidé na svých domech předvádějí.
Všemožná blikátka, padající rampouchy, promítané disco záblesky, kolem oken a balkonů, na fasádě, na stromech v zahradě, to vše samozřejmě v nejrůznějších barvách. Klasičtí antropologové by se jistě vyřádili v analýzách toho, jak tímto způsobem dochází k vymezování teritoria, k deklaraci sociální třídy, sousedské kompetici.
Čtěte také
V základu je ale něco neuvěřitelného, vlastní světlo zářící ve tmě. Nevím přesně, jaké pradávné reminiscence v nás rezonují při pohledu na plamen svíčky v noci, ale vlastně i na ta všemožná LED světýlka, která o vánocích natáhneme kolem okna. Faktem je, že horizontem naší zkušenosti stále je ono evangelijní „světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“. A opravdu, dokud se v životě nesetkáme s černou dírou, bude naštěstí světlo vždy tím, co pohlcuje temnotu, a nebude tomu nikdy jinak.
Christiane Ritter, karlovarská rodačka, která ve 30. letech strávila se svým manželem, lovcem kožešin, polární noc v extrémních podmínkách dalekých Špicberků a zanechala o tom pozoruhodné literární svědectví, píše o zkušenosti dlouhé tmy a následného zázraku světla:
Čtěte také
„9. ledna: Dnes se vyjasnilo a kolem poledne vůbec poprvé zahlédneme na jižním obzoru uzoučký proužek slabounké načervenalé záře. Jsme bez sebe radostí. I kdyby svět shořel v plamenech, Slunce ještě existuje a Země se ubírá po obvyklé dráze.
25. ledna: Dnes je natolik světlo, že věci poprvé zase nabyly obrysů, které se dají zachytit pohledem. Předměty, které se dosud jakoby nehmotně vznášely a jejich obrysy pluly v přísvitu, jsou zase jasně viditelné. Mám pocit, jako bych po dlouhé době stála oběma nohama na obvyklé, dobře známé pevné zemi.“
Přes všechny technické vymoženosti jsme stále v područí vesmírných pohybů, přes veškerou elektrifikaci a elektronizaci se teď budeme ještě dlouho budit do tmy a tma nás bude příliš brzy odpoledne znovu navštěvovat. Světýlka, blikátka, svíčičky, všechno to zdánlivé harampádí nás právě proto zasahuje někde hrozně hluboko.
Čtěte také
Něha plamínku, křehkost žárovičky, šibalskost pomrkávající lampičky, stejně jako legrační nabubřelost barevných neonových pásů kolem domů, copak to všechno nakonec nehraje na tu stejnou strunu v nás, na důvěru v návrat světla a jasu, na vítězství nad tmou, ať už skutečnou, nebo obraznou? Ve tmě, kde mizí tolik rozlišovacích znaků, jako je barva, tvar, velikost, je nejnepatrnější světlo tím, co signalizuje to základní – jsem tu a doufám. A vysílám to do světa kolem sebe tou nejvyšší možnou rychlostí, jaká v celém vesmíru je.
Jak opět píše evangelista Jan ve svém prologu: „Život byl světlo lidí.“ Myslím na to, když večer procházím kolem všech těch osvětlených oken a domů a když sám rozsvěcím žárovičky, které jsem si pověsil na stěnu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.