Martin Bedřich: O světle

Všemožná blikátka, padající rampouchy, promítané disco záblesky, kolem oken a balkonů, na fasádě, na stromech v zahradě, to vše samozřejmě v nejrůznějších barvách. Klasičtí antropologové by se jistě vyřádili v analýzách toho, jak tímto způsobem dochází k vymezování teritoria, k deklaraci sociální třídy, sousedské kompetici.

Čtěte také

Martin Bedřich: Kouzelná zvonkohra

V základu je ale něco neuvěřitelného, vlastní světlo zářící ve tmě. Nevím přesně, jaké pradávné reminiscence v nás rezonují při pohledu na plamen svíčky v noci, ale vlastně i na ta všemožná LED světýlka, která o vánocích natáhneme kolem okna. Faktem je, že horizontem naší zkušenosti stále je ono evangelijní „světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“. A opravdu, dokud se v životě nesetkáme s černou dírou, bude naštěstí světlo vždy tím, co pohlcuje temnotu, a nebude tomu nikdy jinak.

Christiane Ritter, karlovarská rodačka, která ve 30. letech strávila se svým manželem, lovcem kožešin, polární noc v extrémních podmínkách dalekých Špicberků a zanechala o tom pozoruhodné literární svědectví, píše o zkušenosti dlouhé tmy a následného zázraku světla:

Čtěte také

Martin Bedřich: U skály smrti

„9. ledna: Dnes se vyjasnilo a kolem poledne vůbec poprvé zahlédneme na jižním obzoru uzoučký proužek slabounké načervenalé záře. Jsme bez sebe radostí. I kdyby svět shořel v plamenech, Slunce ještě existuje a Země se ubírá po obvyklé dráze.

25. ledna: Dnes je natolik světlo, že věci poprvé zase nabyly obrysů, které se dají zachytit pohledem. Předměty, které se dosud jakoby nehmotně vznášely a jejich obrysy pluly v přísvitu, jsou zase jasně viditelné. Mám pocit, jako bych po dlouhé době stála oběma nohama na obvyklé, dobře známé pevné zemi.“

Přes všechny technické vymoženosti jsme stále v područí vesmírných pohybů, přes veškerou elektrifikaci a elektronizaci se teď budeme ještě dlouho budit do tmy a tma nás bude příliš brzy odpoledne znovu navštěvovat. Světýlka, blikátka, svíčičky, všechno to zdánlivé harampádí nás právě proto zasahuje někde hrozně hluboko.

Čtěte také

Martin Bedřich: Klíče

Něha plamínku, křehkost žárovičky, šibalskost pomrkávající lampičky, stejně jako legrační nabubřelost barevných neonových pásů kolem domů, copak to všechno nakonec nehraje na tu stejnou strunu v nás, na důvěru v návrat světla a jasu, na vítězství nad tmou, ať už skutečnou, nebo obraznou? Ve tmě, kde mizí tolik rozlišovacích znaků, jako je barva, tvar, velikost, je nejnepatrnější světlo tím, co signalizuje to základní – jsem tu a doufám. A vysílám to do světa kolem sebe tou nejvyšší možnou rychlostí, jaká v celém vesmíru je.

Jak opět píše evangelista Jan ve svém prologu: „Život byl světlo lidí.“ Myslím na to, když večer procházím kolem všech těch osvětlených oken a domů a když sám rozsvěcím žárovičky, které jsem si pověsil na stěnu.