Martin Bedřich: Zvědavost
Už o skřítku Rákosníčkovi jsme se hned v úvodu každé pohádky dozvídali, že je „zvědavý jako opička“. Je typické, že tato dobře míněná charakteristika je vyjádřena s jistou dávkou přezíravosti. Zvědavá je přece opice, kdežto rozumný člověk je... Co vlastně? Možná hloubavý, tedy že desetkrát ze všech stran promyslí třeba věky tradovanou pravdu o tom, že krokodýl pláče, než sežere svou kořist, ale nikdy se nezvedne, aby se na vlastní oči přesvědčil, že tomu tak není.
Netřeba zdůrazňovat, že toto dědictví antiky – jak to o krokodýlovi, tak o zvědavosti – se táhlo hluboko našimi dějinami. V jistém smyslu dodnes. „Nebuď zvědavej, budeš brzo starej!“ – slyšel asi každý. Přitom zvědavost dítěte je stále jednoznačněji rozpoznávána jako klíčový faktor jeho duševního vývoje. Faktor, který ale není bez nebezpečí.
Čtěte také
Antika se zvědavosti bála a dost jí pohrdala. Stoické ideály netečnosti a nevzrušivosti měly s vášnivostí zvědavosti evidentní problém. Slavný římský Apuleiův román Zlatý osel je vlastně celý o zvědavosti a o tom, co všechno strašného se člověku stane, když pořád strká nos tam, kam nemá.
Ne nadarmo v něm hrdinu varuje několik odkazů na mytologii: nešťastný lovec Aktaión ze zvědavosti spatřil koupající se nahou Artemis, načež byl za trest proměněn v jelena a roztrhán vlastními psy. Ani krásná dívka Psyché neudržela svou zvědavost na uzdě. V noci rozsvítila lampu, aby se podívala, kdo že je jejím tajným milencem, aby zjistila, že je to sám Amor, kterého následně omylem popálila a hned nato ztratila. Ale duše – ta naše vlastní psyché – zkrátka není jiná.
Myslím na to vše proto, že zvědaví lidé mají zkrátka v životě určitý náskok. Jejich nesmířenost s prvoplánovým obrazem světa není rysem nějaké přírodní živelnosti (opice v nás), ale naopak následováním uhrančivého zpěvu, kterým nás vábí uspořádávající síla všeho, co je. Možná skutečně jako ty Sirény z Odysseje.
Čtěte také
Ovšem právě zvědavost jakožto zájem o okolní skutečnost nám dává pocítit, že i já sám mohu být zajímavý, že jsem také součástí pozoru-hodného tkaniva univerza. Zvědavost posiluje pocit mé vlastní hodnoty. V prožitku zvědavosti a zájmu o cokoli ve mě vyrůstá cosi, co spojuje hlubiny mého nitra s nedozírností vnějšího světa. Právě tak se člověk stává skutečnou osou vesmíru, dotýká se podstaty sebe, je sám se sebou v kontaktu, a rozpřahuje se do nekonečna. Kladná odezva na zvědavost malého dítěte vede k důvěře k vnějšímu světu, k pocitu bezpečí v něm a k pozitivní vazbě k lidem, které je obklopují. Naopak hysterikův extrémní a vlezlý zájem o vše, „do čeho mu nic není“, je ukázkou nezvládnuté, zrazené zvědavosti, která není cestou přesahu sebe sama, ale manipulace, jež obnažuje vlastní nesebejistotu.
Sdílená zvědavost a zájem je krásná forma komunikace dávající novou kvalitu vztahům všeho druhu. Udává směr, posouvá horizont, podněcuje kreativitu a dodává energii. Člověk bez zvědavosti a zájmu je sám nezajímavý a nudný, ale společnost bez zvědavosti a zájmu je nebezpečná. Myslím na to v čase extrémní zátěže nás všech, psychické, fyzické, sociální, ekonomické, kdy jsme odříznuti od mnoha zdrojů naší pohodové existence. Kde ještě vykřesat nějaké pozitivní jiskry? Buďme aspoň zvědaví, jak to všechno dopadne. A rozhodně nikomu jeho zvědavost neupírejme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
