Martin Bedřich: Pohled do dálky

Zasáhl mě hned první text, zvláštně fragmentární povídka jedné mladé čínské autorky, jejíž název, (Není) přístav bez tuláků, shodou okolností dobře zapadal do rámce mého vlastního putování.

Krajina ve španělské Andalusii|foto:Martin Bedřich

Ústřední postavou povídky je dívka, popsaná jako inteligentní a nadaná, s velkou energií pustit se do světa. Naučí se jazyky, studuje v cizině, hodně cestuje. Pak ale opustí školu, a jak říká vypravěčka: „Myslím, že její rozhodnutí z velké části vycházelo z předčasného prohlédnutí lidské existence jako takové, jak ostatně dokazuje i její následné, stále otevřenější zříkání se okolního světa.“ Vypravěčka ji nejprve popisuje jako zdánlivě typickou postmoderní nomádku, ovšem poté, co jí tulačka líčí něco ze svého života, obraz se podle mě mění: „Vše znělo přirozeně, s lehkostí skákala ze světadílu na světadíl jak v nějaké videohře, neprozradila na sebe nic osobního, žádné chvíle osamění, paniky, nezabývala se malichernostmi, neplácala o lásce jako jiné holky, měla velkorysé pochopení pro svět, člověka obecně i jednotlivě.

Ve svých historkách neudávala přesná místa, hlavní aktéři zůstávali nejasní. To, co prožila, ji nečinilo důležitou, ale také na sobě nic neskrývala. Její povšechný způsob vyprávění vycházel snad z toho, že ji ostatní detaily nezajímaly, že měla oči jen pro složitost světa, který chtěla proniknout do hloubky, nic jiného nevnímala. Nevím, možná skutečně procházela obdobím nějakého vnitřního zápasu, nad chápání obyčejných smrtelníků.“

Nebudu dál prozrazovat, co následovalo, o jakých osobních a rodinných peripetiích se čtenář dále v náznacích má dozvědět. Utkvěl mi především zvláštní pocit z citované charakteristiky, spojený s opojným pocitem vlastní, tak dlouho nezakusené cesty. „Nezabývala se malichernostmi, měla velkorysé pochopení pro svět.“ – „To, co prožila, ji nečinilo důležitou.“ – „Měla oči jen pro složitost světa, který chtěla proniknout do hloubky.“

Krajina ve španělské Andalusii|foto:Martin Bedřich

Není zas tak těžké vykouzlit znepokojivý obraz silné, nezávislé dívky, unikavé, tajemné, se stínem tragiky, který působí tak sexy. Ale zde se myslím podařilo něco víc, nebo mě zkrátka obludila závrať z toho, že jsem po dlouhé době opustil hranice okresu.

Už filozofie a teorie umění 19. století znaly koncept „pohledu do dálky“ jako prostředku, jak se vymanit z přízemnosti, omezenosti, jak překročit vlastní malost ve všech jejích významech. Ten pohled však zákonitě nemůže nezachytit „složitost světa“, která, je-li skutečně prožívána, nevede k pýše, ale opravdu relativizuje důležitost každého jednotlivce. Anebo mu spíše dává jinou váhu, v jiném rozložení sil, hloubek a důrazů.

Čtěte také

Martin Bedřich: U skály smrti

Myslel jsem na to v jednom vyprahlém horském údolí, na kilometry daleko ani živáčka, kde omamně voněly zakrslé jehličnany a pichlavé keře a přes rozpálenou kamennou cestu přebíhaly rozjívené ještěrky. Chtěl jsem zde vidět zbytky města s arabsky magickým jménem, které tu stálo v 10. století jako hrdé a mocné centrum rebelů, ale brzy poté se proměnilo v ruiny. Dnes zde zbyly jen omleté kameny a jeskyně. Ticho, horko a pusto, jen ten neuvěřitelný pohled do dálky a pocit, že už není čas ani prostor na malichernosti, že snaha o pochopení světa i sebe nemůže být než velkorysá. A že „vnitřní zápasy nad chápání obyčejných smrtelníků“ nejsou ani exkluzivní výsadou, ani laciným klišé, ale tak průzračně evidentní skutečností neoddělitelnou od života, až se tomu nezbývá než zasmát. Ještěrka nad tím jen zavrtěla hlavičkou a zmizela ve štěrbině mezi kameny.