Martin Bedřich: Za Vilémem Meisterem

14. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Johann Wolfgang Goethe na portrétu J. K. Stielera v roce 1828

Dny letního volna jsem strávil na cestách, ve snaze stihnout toho v krátkém čase co nejvíc. Měl jsem s sebou příznačně jednu z bizarních knih evropské literatury, Goethova Viléma Meistera léta tovaryšská, od jejichž prvního vydání letos uplynulo 200 let. Příznačné říkám proto, jelikož hlavní hrdina, člen jistého tajného spolku, na sebe dobrovolně bere podmínku, že nesmí na žádném místě pobýt déle než tři dny.

Je to součást jeho „programu odříkání“, vnitřního cvičení, jehož cílem je osobnostní zrání a kultivace, a zároveň je to rámec, díky němuž jsou děj a jeho kulisy neustále v pohybu. Odříkání a sebeomezování ovšem pro Goetha není asketickou cestou zbavování se vášní a radostí, ale naopak: „Každé odloučení, každé omezení, které se postaví do cesty klíčícím vášním, je přiostří, místo aby je ztlumilo.“

Čtěte také

Velkým odříkáním a omezováním čtenářského komfortu je ovšem samo čtení tohoto tlustospisu, který místy připomíná to nejlepší z českého Járy Cimrmana. I autor české předmluvy, znalec německé literatury Eduard Goldstücker, přiznává, že jde o knihu čtenářsky dosti náročnou.

Samotná její geneze je minimálně nestandardní, ba dnes již skoro nepředstavitelná. Vlastní nápad zrál v Goethově hlavě desítky let, vedle Fausta je to dílo, na kterém pracoval téměř celý život. Vlažné čtenářské přijetí prvního vydání z roku 1821 chtěl zvrátit jeho kompletním přepracováním a rozšířením z původní jedné knihy na tři.

Goethův blízký důvěrník Johann Peter Eckermann vzpomíná, jak do rukopisu vkládal papírky na místa, která se mají rozvést a doplnit: „Rukopis má všude mezery z bílého papíru, které chtějí být ještě vyplněny. Tu chybí něco v expozici; zde je třeba najít obratný přechod, aby čtenář méně vyciťoval, že to je dílo sesbírané z částí; tam jsou zase zlomky velkého významu, jimž schází začátek, a jiné, jimž chybí konec…“

Čtěte také

Když se kniha začala sázet, ukázala se nemilá věc. Opisovač měl zřejmě rozmáchlejší rukopis, takže materiál, který vypadal na tři svazky, nakonec vydal stěží na dva. Téměř osmdesátiletý Goethe neměl energii rychle něco dalšího vymýšlet, a tak přišel s vynikajícím nápadem. Přinesl Eckermannovi dva tlusté balíky svých nevydaných rukopisů poznámek, úvah, básní a zlomků a vyzval jej, aby z toho vybral a upravil materiál na chybějících šest až osm tiskových archů.

Jak říkal: „Dostaneme se tím pro tuto chvíli z velkých nesnází a zároveň budeme mít tu výhodu, že pod tou záminkou dostaneme vhodně do světa spoustu velmi důležitých věcí.“ Tento materiál tedy porůznu rozmístili po stávajícím rukopisu, takže byl tiskový rozsah zachráněn. Nechtěl bych být v kůži tehdejšího nakladatele…

Čtěte také

Sám přeuctivý Eckermann výsledek hodnotí rozpačitě: „Když pak Léta tovaryšská vyšla, nevěděl nikdo, co si s tím počít. Vidělo se, že děj románu přerušuje spousta záhadných výroků, jejichž rozluštění se dalo čekat jen od odborníků, to jest od umělců, přírodozpytců a literátů, a jež musily být nutně na obtíž všem ostatním čtenářům, a především čtenářkám. Také oběma básním se nerozumělo a nikdo netušil, jak se tam dostaly.“

Přesto, anebo právě proto jsou Viléma Meistera léta tovaryšská knihou, která stojí za čtení, za sebeodříkavé zápolení s textem, jímž se spíš bloudí, než volně prochází, ale který – tak jako skutečné bloudění v neznámém kraji – doopravdy překvapuje nečekanými místy a výhledy. V knize je množství nádherných myšlenek o umění, výchově, vzdělávání či přírodovědě, řada krásných popisů, úvah i úsměvných příběhů. Stejně tak jako jsou v ní ovšem třeba dlouhatánské popisy technologie zpracování bavlny v prostředí podhorských vesnic, diskuse o aktuálních geologických sporech či otázkách výuky anatomie.

Čtěte také

V této souvislosti Goethova kniha neomylně připomíná Cimrmanovu operetu Proso, kde „v sedmnácti následujících obrazech ilustruje Cimrman názorně rozkvět řemesel a vzrůstající moc městské buržoazie. Dvaadvacátý obraz je pak vlastně jen řadou svěžích zpěvních čísel vysvětlujících princip Nikoličova vodního čerpadla se zpětnou záklopkou.“

Letní zápolení s Goethem je nicméně pozváním na výpravu do jiných světů, na opuštění očekávaných hranic literatury, na setkání s duchem, který těká od tématu k tématu ne z důvodů přelétavosti, ale přetlaku své touhy poznávat, zabývat se fascinující různorodostí světa. Je radost pronikat pod sádrovou vrstvu „velkého klasika“. Ještě že se mu úplně nedařilo řídit se vlastními radami: „Člověk dotud není šťasten, dokud si jeho omezené snažení samo neurčí hranice.“

autor: Martin Bedřich
Spustit audio