Martin Bedřich: Modré hlubiny

24. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Letní koupání
0:00
/
0:00

Patří k nezapomenutelným zážitkům, když je putování parným letním dnem doplněno koupáním v nějakém rybníku nebo lomu. Mám nicméně zkušenost, že se k tomu velmi často přidá jedno temnější a tajemnější téma.

Mnozí v takové chvíli připouštějí, že mají vlastně obavy už jen z představy plavání v hluboké vodě.

Čtěte také

Zná to asi každý – zatímco koupat se v rybníku, o jehož čistotě je sice možné pochybovat, ale kde je vody maximálně po ramena, je v zásadě v pořádku, z představy plavání v průzračně čistém zatopeném lomu, ovšem s tušením třeba i desítek metrů vody pod sebou, je mnohým úzko, ani nemusejí stát na břehu. Nevím, co za tímto strachem přesně je, ale bude to jistě souviset s náhlým pocitem nicotnosti, jaký má plavající tělíčko na slupce hladiny poměřované nedozírností hlubiny tam dole.

Musím přiznat, že mě tohle vždycky naopak fascinovalo a přitahovalo. Nejen jako dítěti se mi děsně líbily obrázky ukazující průřez zemí a krajinou, na kterých vždy došlo i na lomy, stejně jako na jeskyně a různé propasti. Takové obrázky mě znepokojovaly i lákaly.

Čtěte také

Vědomí, že pod mýma nohama se kdesi v hloubce země ukrývají třeba nespatřené jeskynní dómy s jejich pohádkovou výzdobou, že se v moři hluboko pode mnou na dně válí řasami obrostlý vrak lodi, že na dně zatopeného lomu ještě leží opuštěné krumpáče a třeba i železné vozíčky… Bavilo mě malovat obrázky ne na délku stránky, ale na výšku, roztahovat děj nikoli do šíře, ale do hloubky, kde se pod lodičkou na samém horním okraji papíru rozvíjela nejrůznější hlubinná patra s ponorkami, mořskými obludami až po ten vrak daleko na dně.

Ta závrať však nefunguje jen při pohledu dolů, ale i opačně. Skvěle to vystihl prozaik Jan Čep ve své rané povídce Do města. Malý venkovský kluk jde něco sám zařídit do města, jde lukami a poli a zasáhne ho zvláštní pocit tísně, znásobené letním horkem, vůněmi a barvami: „Ale modrá barva nebe a modré oči chrp mezi obilím vzbuzují ve Františkovi podivnou úzkost svou hlubokostí.“ To pak ještě umocní zastávka u zatopeného lomu, kde „ucouvl před obrazem oblohy, která se ve vodě zachmuřila jakousi pohromou“. Tato kombinace samozřejmě nemůže vyústit v nic jiného než tragédii.

Čtěte také

Čepova povídka v mistrné zkratce zachycuje jak onu zlověstnost, a zároveň lákavost hluboké vody, tak její spojitost se stejně znepokojivou hloubkou oblohy, onu obecnou zkušenost, že se sami vlastně nacházíme na dně jednoho takového vzdušného moře. Že naše měřítko, v němž prožíváme své životy a dramata, je tak odlišné od toho, které na nás doléhá při pohledu do propasti, mořské hlubiny, nebo naopak na vrchol hory či ke hvězdám.

Myslím na to vše v leže na dece, s pohledem upřeným na modré nebe nad sebou, a shodou okolností s knihou německého filozofa Ernsta Jüngera. Ten ve svém eseji Chůze lesem používá tento obraz jako mnohovrstevnatou metaforu toho, jak se vyhnout nástrahám moderního světa s jeho totalitními lákadly.

Čtěte také

Chůze lesem je obranou proti automatismu a z něj vycházejícího fatalismu, cestou proti pohodlnosti, strachu a diktátu. „U lesního chodce předpokládáme tedy dvě vlastnosti. Žádnou přesilou, ani přesilou propagandy či násilí si nedá předepisovat zákon. A chce-li se bránit, použije nejen nástrojů a myšlenek své doby, ale zároveň si uchová otevřený přístup k silám mocnějším, než jsou časné, a nepřevoditelným na pouhý pobyt. Jen tak se může odvážit chůze.“

V onom letím parném odpoledni se mi tyto všechny myšlenky a emoce spojují. Nemyslím, že je tak nezbytné utíkat se do pomyslného lesa. Svět sám o sobě je dostatečně divokým a podnětným místem, stačí ho vnímat v jeho celosti, rozepjatosti. Také hlubina nebe, vody i přítomného okamžiku vybízejí k chůzi.

autor: Martin Bedřich
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová