Martin Bedřich: Být ostrovem

14. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tábor vojna na Příbramsku
0:00
/
0:00

Prodírali jsme se už téměř podzimním lesem, mokrým po dešti, po pás zarostlým hustým ostružiním. Brzy bylo jasné, že to tudy nepůjde, zkusili jsme to tedy po okraji lesa, který téměř okamžitě přecházel v kukuřičné pole. Rozmoklá mazlavá hlína, všemožné trnité šlahouny, křoví a výmoly. Po několika stech metrech jsme konečně narazili na omšelou zeď a v ní vyvrácenou branku.

Ten starý židovský hřbitov sice je na mapě, ale nevede k němu žádná cesta. Působí skutečně jako opuštěný ostrov kdesi v oceánu, tušený, ale téměř nedosažitelný. A stejně tak exotický, když se ve vodách onoho důvěrně známého najednou na malém půdorysu, jen tak tak udržovaném bortící se zdí, zjeví staré náhrobky popsané nesrozumitelným písmem, trčící z přerostlé trávy jak ty houby, které každý raději obejde obloukem.

Čtěte také

Četl jsem teď zvláštní román současné japonské autorky Jóko Ogawy o ostrově, kde čas od času záhadným způsobem mizí ideje věcí – lidé zkrátka najednou zapomenou, že někdy existovali ptáci, lodě, knihy nebo třeba pravá ruka. Patří už k jakýmsi kulturním konstantám, že podobné příběhy bývají situovány na ostrovy, do malých, uzavřených světů kdesi daleko, kde je možné rozehrát odvážné a kritické myšlenky i fantazie, jež mají sloužit jako zrcadlo lidem na „hlavní“ pevnině. Stačí si vzpomenout na renesanční utopie, všechny ty Nové Atlantidy, Gullivera nebo třeba ostrov doktora Moreaua.

Jenomže ona jinakost, znepokojivá, nebo naopak dráždivá cizost, ta „ostrovnost“ nemusí být výsadou jen vzdálených pevnin. Když obcházím ten zapomenutý židovský hřbitůvek, připadám si úplně stejně – tak podivné místo jen pár set metrů od silnice, a přece úplně vytěsněné, svědectví životů nesrozumitelné co do písma, vnitřních příběhů a specifických dramat, tak brutálně vyvrácené a vlastně už neobnovitelné.

Čtěte také

Myslím na to, že na takové ostrovy možná narážíme častěji, než se zdá. Jen pár kilometrů odsud ostatně stojí památník jednoho podobného – komunistický lágr z 50. let Vojna. Stejně izolovaný, jiný svět, průrva ve falešné kašírce oné doby. Jak se asi cítili ti, kteří jím prošli a jako dávní mořeplavci, rozrytí prožitými útrapami, se vrátili domů, se zkušeností, kterou nikdo jiný nemohl chápat, již nemohli předat a kterou nakonec nikdo ani nechtěl moc poslouchat? Jaký je ten prožitek ostrova, jímž se dotyčný navždy, ať chce nebo nechce, vyděluje z většinové společnosti, vždy v sobě ponese jeho znamení, vždy už bude ostrovem.

Ale rozhlížejme se dál! Ostrovem je dnes třeba i klášter uprostřed města, pro naprostou většinu lidí vlastně nepochopitelný svět životní cesty vedené zcela jinými ukazateli, než na jaké jsme zvyklí a jež očekáváme, na šířku cihly vzdálený životní prostor, jehož souřadnice nám vesměs unikají. A co jiného je enkláva pár set metrů čtverečních někde na polsko-běloruské hranici, kde drží hrstku zoufalých běženců – ostrov absurdní jako nejkřivější zrcadlo, jaké si může evropská civilizovaná země nastavit, zprohýbané osobními dramaty a příběhy dotyčných.

Čtěte také

Ale vždyť vlastně každý z nás si toho v sobě nosí tolik, co nikdo jiný nemůže pochopit. Anglický renesanční metafyzický básník John Donne má sice v jedné ze svých meditací slavnou větu „Žádný člověk není ostrov“. Každý jsme podle něj součástí kontinentu, nejsme sami. Ale naše zkušenost je často opačná, „ostrovnost“ nás mnohdy přemáhá. V návaznosti na Donna o tom ostatně zpívají i Simon s Garfunklem – „I am a rock, I am an island“. Míjíme se, proplováme kolem sebe, toho nesdělitelného je někdy prostě příliš.

Tím spíš je ale potřeba sklánět se s úctou před každým skutečným setkáním, před tou nesamozřejmou, výjimečnou a tak prchavou chvílí blízkosti, pochopení, srozumitelnosti. Stavět v takto komplikovaném světě další nové zdi, hloubit další nové příkopy, ještě více tříštit, oddělovat a izolovat je podle mě stále závažnějším zločinem proti samotné lidskosti.

autor: Martin Bedřich
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.