Martin Bedřich: Studená rána
Od jisté doby se v panteonu mých hrdinů usadila stále se rozrůstající skupina polárníků, asi proto, že opravdu nemám rád, když je mi zima. Erling Kagge je chlapík, který došel na obě dvě světové točny a ještě vylezl na Mount Everest, čímž jako první člověk pokořil v zásadě všechny póly naší planety, nemluvě o tom, že také plachtí přes oceány.
Ještě si střihl filozofii na Oxfordu, založil a vede úspěšné nakladatelství a je uznávaným sběratelem starého umění, zkrátka někdo, kdo posouvá laťku proklatě vysoko...
Čtěte také
Píše o tom, že v životě uprostřed ledu je nejtěžší ráno vstát. „Je-li venku padesát čtyři pod nulou, jako bylo tehdy na severním pólu, je nesmírně lákavé zůstat ve spacáku, protože když vylezete, máte pocit, že okamžitě celí až po bradu zamrznete v ledu jako jeden z hříšníků v Dantově pekle. Dostat se ze spacáku není jen největší výzvou celé expedice, ale i tou nejdůležitější.“ Stejně hovoří i jiní.
Výzkumník Richard Byrd, který strávil sám šest dlouhých měsíců polární noci v chatičce u jižního pólu, píše: „Mráz vyvádí někdy podivné kousky. Pří 46° pod nulou vám v ruce zhasne baterka. Při minus 49° mrzne petrolej a plamen na knotu uschne. Při minus 51° se guma stává křehkou. Ráno byl v chatě vždycky silný mráz. Spal jsem při otevřených dveřích. Když jsem vstával, pohybovala se teplota uvnitř chaty (podle počasí nahoře) mezi 23 až 40° pod nulou.“
Čtěte také
Myslím na tyto nepředstavitelné věci, když na chalupě chystám dřevo na zimu. Je to pro mě svého druhu rituál. Z procházek do lesa přitahané pokroucené kusy kmenů a jiné pahýly, které tam zůstaly po těžbě, pomalu rozřezávám prastarou motorovkou.
Je to velmi trpělivá práce, protože pila je dost tupá, nefunguje mazání, takže ji musím každou chvíli olejovat ručně, navíc se po čase začne uvolňovat řetěz, který je třeba utahovat pomocí značně vyžvejkaného šroubu, po němž sklouzává ohnutý šroubovák, nemluvě o motoru, který se tak jako tak brzy přehřeje a musí se chvíli nechat odpočinout. Ale nějak se té pily nechci vzdávat, je to zkrátka tradice. Pracuju proto pomalu a obezřetně a myslím přitom nejen na polárníky, ale i všechny ty strejdy Járy, kteří přišli o prsty.
Čtěte také
A myslím hlavně na teplo, které se mi pomalu hromadí u nohou. Kdykoli beru do rukou ta tvrdá proschlá polena, cítím jejich vzdor pod pilou a následně i sekyrou, nasávám jejich kořeněnou vůni, připomínám si ty úžasné chvíle zimních rán, když všichni ještě spí, já vylézám z prohřáté peřiny, proniká mnou chlad po noci opět vymrzlé chalupy, ale přináším polena, plody lesa a lidské práce, zatápím v kamnech, hřeju si studené prsty, pozoruji rodící se plamínky a těším se, že se kamenné zdi zase na chvíli zbaví své syrovosti.
A těším se, jak se ostatní po čase vzbudí do příjemného dne, sestoupí teplou nohou k planoucímu krbu, u kterého už budu pít své druhé kafe, a začneme něco dělat. Teplo je magická konstanta, která by si zasloužila stejný chvalozpěv, jakého se dostává záři slunce. Ještě že na něj nezapomněl aspoň prorok Daniel a ve svém hymnu mu věnoval dvojverší: „Ohni a žáre, velebte Pána, studeno a teplo, velebte Pána.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
